Přestože album „Raging Silence“ znamenalo pro Uriah Heep další odražení se ode dna, situace na vyskakování zrovna nebyla. Kapela byla ještě plná dojmu z toho, že se jim jako první západní kapele podařilo udělat hned deset koncertů v Sovětském svazu, kde zaznamenali nevídaný úspěch, po vydání „Raging Silence“ však přišla studená sprcha. Deska totiž nejen v tisku, ale i u fanoušků zoufale propadla a jestliže se slabší alba s Peterem Goalbym dostala do britských hitparád, „Raging Silence“ se o tom mohlo jen zdát. Jedinou zemí, kde v žebříčku zabodovala, bylo Švýcarsko, a na to, že deska přinášela v podstatě poplatnou hudbu, bylo zoufale málo. Na druhou stranu se krátce po vydání otevřely všechny východoevropské trhy, na nichž Uriah Heep slavili obrovské úspěchy. Sama kapela si ale nemohla nepovšimnout, že fanoušci i v těchto zemích reagují živelně hlavně na staré klasiky, kdežto skladby z nových alb prakticky neznají.
Jenže Uriah Heep byli vždycky pracovití a proto je ani neúspěch „Raging Silence“ neodradil od dalšího natáčení. Druhou polovinu roku kapela pendovala mezi studii v East Yorkshire a Lincolnshire, kde natáčela už osmnácté album. V době jeho příprav došlo k zásadnímu posunu v kompozičním procesu, když zafungovala spolupráce mezi Mickem Boxem a klávesistou Philem Lanzonem. V jeho osobě se sice Boxovi nepodařilo najít vizionářského skladatele hensleyovského typu, ale společná souhra způsobila, že práce na skladbách šla rychleji od ruky. Byla sice ještě v začátcích, ovšem pro budoucnost kapely se stala důležitou. Více činný byl také Trevor Bolder, jemuž šla práce na „Different World“ také snadněji od ruky než na předchozích nahrávkách. Kapela tak mohlo předložit opravdu dobré album, což se ale nakonec nestalo.
„Different World“ Uriah Heep zachycuje ve fázi, kdy pomalu opouštěli poprockové a AOR hájemství a směřovali opět k plnokrevnějšímu hard rocku, jak tomu ostatně velela i tehdejší doba. V případě tohoto alba ale zůstávají stát kdesi na půli cesty. Je citelně tvrdší než „Raging Silence“, na druhou stranu mu chybí výraznější kompozice, hit ve stylu „Blood Red Roses“. Kvůli tomu „Different World“ působí jako vyrovnaná, ovšem znovu průměrná sbírka, na které zásadní moment aby člověk hledal lupou. Nejvíce zabodoval Trevor Bolder s „Which Way Will The Wind Blows?“, v níž překvapí využití hammondek, což starého příznivce okamžitě zalije vlnou nostalgie, ale i optimismu. Podobně zafunguje i další bolderovka „All For One“ a nejlepší kousek ze spolupráce (ještě ne plně rozvinuté) Boxe s Lanzonem v podobě titulní „Different World“. Ta ještě dlí v hájemství AOR, ovšem má docela silný motiv, který z ní činí skutečně dobře poslouchatelnou záležitost.
S touto deskou je to půl na půl, protože obsahuje i řadu nevýrazných a slabších věcí. Už otvírák „Blood On Stone“ je křečovitým pokusem o hit, který však zoufale nevyšel a skladba samotná se utápí v upachtěném refrénu a skladatelské nemohoucnosti. Podobný osud postihuje i „Seven Days“, „Step By Step“ a „First Touch“, které jsou bídnými kompozicemi s topornými refrény, jenž nemohou zaujmout ani stylové všežravce. S nimi se Uriah Heep vracejí k formě alb „Head First“ a „Equator“, což není zrovna lichotivý stav. Situaci zachrání závěrečná balada „Cross The Line“, což sice ve svém ranku není prvotřídní věc, ale v porovnání s předchozími (od základu špatnými) skladbami přece jen dokáže vyvolat pozitivní emoce. Kupodivu možná ze všech skladeb na „Different World“ nejlépe dopadla „Stand Back“, která se objevila pouze jako bonus na rozšířeném CD vydání. To však lze přičíst na vrub naprosto katastrofální produkci, kterou na svá bedra vzal Trevor Bolder a soudě podle toho, jak album dopadlo, si ukousl příliš velké sousto.
„Different World“ patří k nejhorším deskám Uriah Heep a zdálo se, že tvůrčí krize bude u této kapely trvat snad do skonání věků. Jestliže „Raging Silence“ ukázala, že Uriah Heep by ještě nemuseli být na odpis, „Different World“ kapelu zase srazila do absolutního průměru. Jasně mluvila i prodejní čísla, která byla absolutně nejslabší za celou dosavadní kariéru. V roce 1991 stáli Uriah Heep na absolutní periférii posluchačského zájmu. V době, kdy rocková hudba byla na absolutním vrcholu a AC/DC, Guns N`Roses, Metallica či ostře nastupující Nirvana slavili milionové úspěchy, byla tahle stará legenda odepsána k fungování v zaflusaných klubech nebo na pódiích východní Evropy.
Menší vlnu zájmu o jméno Uriah Heep vyvolaly dvě tehdy vydávané kolekce „Rarities From The Bronze Age“ a „The Lansdowne Tapes“, na něž byl umístěn raritní materiál ze začátku sedmdesátých let. Jaký to byl kontrast vůči absolutně nevýraznému „Different World“! Jaký to byl propastný rozdíl mezi starými Uriah Heep a těmi z roku 1991. Když kapela v letech 1993 či 1994 upadla do podivné nečinnosti, těžko někdo pomyslel na klid před bouří. Ovšem hlavu měla tahle britská pětice brzy zvednout…
|
