Jaká je budoucnost naší planety? Řítíme se do záhuby? A není už pozdě? Co pro naši zemi může udělat každý z nás? Ne, tohle není úvod k dokumentu Davida Attenborougha, ale hlavní otázky, které si kladou členové kapely Architects v novém albu s názvem „For Those That Wish to Exist“.
Britští metalcoroví Architects brázdí hudební scénu už více jak patnáct let a po velice slibném předchůdci vyrukovali již s devátou (!) deskou v řadě. Zároveň se jedná o druhé album, na kterém neparticipuje tragicky zesnulý původní člen kapely, kytarista Tom Searle. Hlavní otázkou novinky bylo, jestli pojede v zajetých intencích nastolených posledními alby, anebo vybočí z řady a zkusí redefinovat kapelní styl a tvář.
Druhé je správně. „For Those That Wish to Exist“ je zdaleka nejmelodičtější, nejpomalejší a nejměkčí album v historii kapely, což z něj automaticky nedělá odsouzeníhodnou desku. Na druhou stranu je ovšem tento úkrok stranou doprovázen kontraproduktivními rozhodnutími a nezvládnutou dramaturgií. Nyní už můžeme směle prohlásit, že v uplynulé dekádě se kapely jako Linkin Park nebo Bring Me The Horizon zasloužili o „gamechanger“ ve své tvorbě. Z čistého metalového stylu (nu-metal/metalcore) se z těchto skupin stal náhle elektronický pop rock a mainstreamový zásah na sebe nenechal dlouho čekat. Obdobným směrem se vydali i Architects.
Pokud pomineme faktor zvýšeného počtu fanoušků, a tím i kapitálu (což bude rozhodně jeden z těch silnějších argumentů), zůstává pro rozhodnutí přehodit žánrovou výhybku nutnost vnést do své diskografie pestrost, atraktivitu, barevnost, jiné polohy, styly, žánry a v neposlední řadě i najít sebe sama. Resp. vytrhnout zajeté koleje, vymanit se ze škatulky a zajetých mantinelů, udělat si odstup od své dřívější tvorby a zažehnout jiskru k něčemu novému. To vše je pochopitelné a ve své podstatě i logické. Kapelní vývoj jde kupředu a Architects nejsou první a poslední, co vyměkli. Jestli se však řekne A, musí se splnit i B, tj. nabídnutý materiál.
Atmosférické intro „Do You Dream of Armageddon?“ jasně definuje, jak bude celé album znít. Převaha elektroniky a čistého vokálu demonstruje, že tady se vliv zesnulého spoluzakladatele a kytaristy Toma Searla aplikovat nebude. Minulý kousek „Holy Hell“ naznačil nějaké změny (vhodná implementace orchestrací), ale zároveň zachoval i fundamentální symbiózu patřičné tvrdosti a nadpozemské melodičnosti. Tento dialog se na novince rozvázal a pouze v některých písních nebo pasážích příjemně zatnou kousavé riffy („Black Lungs“, „Animals“) anebo se o pozornost přihlásí hluboké growly („Discourse Is Dead“, „Impermanence“).
Celkově nové album čítá patnáct tracků v playlistu a stopáž se blíží jedné hodině, což jednoznačně poukazuje na ztrátu soudnosti a snahy zachovat si odstup od produkovaného materiálu. Tomu dominuje elektronika a čistý vokál, často píseň zachraňuje melodický refrén („Dead Butterflies“, „Little Wonder“) anebo jiné rozvolněné místo (mezihra v „Giving Blood“). Při vzpomínce na tvorbu kapely z posledních let se nelze ubránit pocitu, že u nové desky někdo chladně kalkuloval a snažil se chytnout moderních trendů i za cenu ztráty vlastní (léty prověřené) identity, kterou Architects poctivě pěstovali a vytvořili si tak nezaměnitelný a rozpoznatelný ksicht. „For Those That Wish to Exist“ však tuto vybudovanou pozici citelně (a záměrně) narušilo.
Na jedné straně nelze kapele upřít důraz na melodiku a modernější pojetí svého metalcoru, na straně druhé se však spíše jedná o soubor plochých, nevýrazných a tendenčně uchopených písní bez špetky invence nebo kreativity. V konečném důsledku tak novinka koresponduje s daným lyrickým tématem a s názvy písní – vše je na první dobrou bez výraznější přidané hodnoty. A to je škoda, protože jistý potenciál a závan starého přístupu je stále znát.
|
