Kdo si ještě vzpomene na to, že Taylor Momsen, dračice s vizáží současného sexysymbolu, ztvárnila kdysi okouzlujícím způsobem malou Cindy Lou v průměrné komedii „Grinch“ po boku Jima Carreyho? Poté, co dala stříbrnému plátnu vale, daří se Taylor na hudebním poli, kde už více než deset let vede partu The Pretty Reckless. To je podle mnohých (zejména zaoceánských) hudebních kritiků kapela, která je jednou z nadějí pro rock n`roll. Toto tvrzení je trochu přehnané, protože The Pretty Reckless hrají typický moderní hard rock made in USA, s příchutí post-grunge, alternativního metalu a jižanského rocku, tedy nic nového pod newyorským sluncem, ovšem díky zpěvačce, která v mezičase uspěla i v modelingu, mají viditelnou postavu, udivující nejen svou vizáží, ale zejména velmi dobrým zpěvem a charismatickou barvou hlasu.
Hvězda se z The Pretty Reckless stala před pár lety, když ze svého druhého alba „Going To Hell“ vydolovali obrovský hit „Heaven Knows“ s nímž prorazili nejen v Americe, ale také v Evropě, kde se na podobná uskupení hledí spíše skrz prsty. Jejich popularita neuvadla ani s pět let starou „Who You Selling For“, na níž se The Pretty Reckless pustili na tenký led experimentů, odrážejících jejich zálibu v country a jižanském rocku. Album zůstalo stát na půli cesty a působilo spíše rozpačitým dojmem. Ani dlouhá pauza nevěstila nic dobrého, a když už se mluvilo o nejhorším, The Pretty Reckless oznámili novou desku. Tvořili ji dva roky a podařilo se jim do role hostů získat Toma Morella z Rage Against The Machine a dvojici Kim Thayil - Matt Cameron z grungeových ikon Soundgarden, jejich tolik oblíbené kapely. Ovšem ne vždycky platí, že hvězdní hosté dělají dobrou desku.
S „Death By Rock And Roll“ je trochu potíž. V zásadě je tahle deska dokonalá a to se ukazuje jako její největší problém. Pryč je rebelská a trochu neučesaná doba prvních dvou alb, ale i odvážné (ač někdy ne zcela podařené) experimentování minulého alba. The Pretty Reckless se rozhodli, že natočí velkou, univerzální rockovou desku, která by mohla pro jejich kariéru znamenat to samé, jako Černá deska pro Metallicu. Ovlivnila ji sice smrt producenta Kata Khnawalla, který zemřel při dopravní nehodě v domovském Los Angeles, kvůli čemuž má album trochu smutnější odstín, ale i tak se kapela snaží působit pozitivnějším dojmem. Zbavila se takřka definitivně post-grungeové nálepky (jaký to paradox, když má na albu členy Soundgarden) a míří k mnohem variabilnějšímu a krotšímu rockovému výrazu.
Naservíruje povinnou porci riffů v úvodní titulce „Death By Rock And Roll“, v níž kytary Bena Phillipse opisují schémata, kterými kdysi v řadách Led Zeppelin udivoval Jimmy Page a ve frázování Taylor lze zaslechnout odkazy na vlastní největší hit „Heaven Knows“, ale tahle skladba je jednou z nejtvrdších na celé desce. Přestože v následující „Only Love Can Save Me Now“ se představí Kim Thayil i Matt Cameron, skladba má mnohem blíže k současnému rockovému mainstreamu než k halucinogennímu zvuku, který byl symbolický pro grungeové hrdiny. Posléze se sice Tom Morello vytáhne fortelným riffem v „And So It Went“, ale už v následující „25“ se projevují komerčnější snahy kapely. Ta pomalu zabředne i do balad, její snaha o získání co nejširšího publika kulminuje v „Got So High“, „Standing At The Wall“ a „Rock And Roll Heaven“, v nichž se The Pretty Reckless stávají nepokrytě popovou kapelou. Co na to řeknou fanoušci „Going To Hell“?
Přestože si album libuje spíše v jemnějších polohách, není úplně špatné. Taylor Momsen ukázala, že umí napsat šikovně chytlavou věc, která je sice s původností trochu na štíru, ale docela dobře se poslouchá. Ani tak se člověk ale nemůže zbavit dojmu, že The Pretty Reckless ze sebe stále nesetřesou pověst rychlokvašky, určené prioritně rockovým konzumentům.
|
