Naděje, že Ritchie Blackmore ještě někdy nahraje skutečně pořádné hardrockové album, pomalu pohasínají. Přestože v roce 2015 s velkým humbukem vrátil do hry legendární Rainbow, do čela kterých dosadil chilský vokální dynamit Ronnieho Romera, a tudíž se čekala i comebacková deska, nakonec zůstalo jen u tří nových skladeb, z nich jednou je jen do instrumentální podoby předělaná anglická lidovka „Land Of Hope And Glory“. Tyto singly vzbudily očekávání, které však mizí v nedohlednu. Ne proto, že by se Mistr znovu rozhádal s členy své kapely nebo vydal nějaké prohlášení, ale proto, že vychází deska jeho druhého projektu Blackmore`s Night, hudební formy, kterou fanoušci Rainbow nebo Deep Purple vlastně nikdy nepřijali za svou.
Hudba, kterou Blackmore`s Night hrají, se zrodila díky souběhu okolností. Ritchie v druhé polovině devadesátých let rozpustil své Rainbow a pojal za manželku zpěvačku Candice Night (zpívala vokály i na posledním studiovém albu Rainbow „Stranger In Us All“), po jejímž boku plně rozvinul svou lásku k renesanční hudbě, kterou podle svého někdejšího vyjádření chtěl odjakživa hrát. Prostor pro to neměl ani v Rainbow, ani v Deep Purple, ale jeho projekt, který debutoval v roce 1997 originálním albem „Shadow Of The Moon“, mu pro tuto obsesi poskytl maximální možnost. Kdyby došlo pouze na toto debutové album, maximálně ještě na „Under A Violet Moon“, bylo by vše v pořádku. Další alba, tu v lépe zdařilé podobě, tu poněkud hůře, jen opakovala model, který Ritchie a Candice představili na debutu. A fanoušky tato jejich hra na šestnácté století už začala poněkud nudit. Jistě, Blackmore na pozdější desky sem tam přihodil skutečně kytarový kousek, který opět odhalil jeho instrumentální genialitu (za všechny zmiňme poctu zesnulému Jonu Lordovi ve skladbě „Carry On… Jon“ z alba „Dancer And The Moon“), ale vždy se jednalo jen o střípky, které musel posluchač hledat v rozjuchaném renesančním balastu.
Fanouškům hardrockové kytary páně Blackmorea časem už docházela s jeho vrtochy trpělivost a každé další album Blackmore`s Night přijímali s čím dál menším očekáváním, teď (škarohlíd by řekl konečně…) už mají důvod novou desku projektu nesnášet. Podle řečí mnohých „Nature`s Light“ pouze zabírá prostor pro tak toužebně očekávané nové album Rainbow. Ze strany Ritchieho se zdánlivě jedná o nelogický krok, protože ví, že nahrávka Blackmore`s Night nevzbudí ani zlomek povyku, co by způsobila deska Rainbow, ovšem z toho je vidět, že šestasedmdesátiletý Blackmore zvysoka kašle na nějaké komerční standardy a prostřednictvím „Nature`s Light“ pouze vydal nahrávku, kterou mu velelo jeho srdce. Počínání je to upřímné, ale dozajista by bylo vřeleji uvítáno, kdyby se jednalo o skutečně dobrou a neotřelou desku, která by jménu tohoto někdejšího hudebního inovátora slušela. Taková však „Nature`s Light“ úplně není.
Minimálně z poloviny materiálu opět ční naprosto kýčovitá snaha o navázání na tradice několik století staré hudby, opět s typickým (nechce se to ani v Blackmoreově případě říkat…) pouťovým aspektem. Ritchie samozřejmě na své kytaře (loutně, niněře, mandolíně…) kouzlí a ukazuje, co mu pánbůh kdysi nadělil, ale leckdy to není moc platné, když výsledkem jsou stokrát převařené a omšelé kusy, jako titulní „Nature`s Light“ (hodící se spíše k pohádkám Zdeňka Trošky, než na album Ritchieho Blackmorea) „Four Winds“ či „The Twisted Oak“. Při poslechu těchto skladeb, následovaných „Feather In The Wind“, „Going To The Faire“ a nakonec i zbytečnou coververzí od švédských discopopových Rednex „Wish You Were Here“ (která se v historii Blackmore`s Night objevuje už podruhé) skutečně jen těžko dojde k nějakému uspokojení těch, kteří znají předchozí alba Blackmore`s Night, o předchozí Blackmoreeově kariéře nemluvě.
Jsou tu však okamžiky, které zní mnohem slibněji. Slušná je úvodní „Once Upon December“, kde se za použití obvyklých postupů podařilo docílit zimní atmosféry, a kde přece jen typická tvář Blackmore`s Night zafunguje. Mnohem větší porci emocí Blackmore servíruje v mrazivé instrumentálce „Darker Shade Of Black“, v níž kromě jeho kytary velice důležitou roli hrají housle, klávesy a éterické sbory, což skladbě přidává na pompéznosti. Přesně takového Blackmorea chtějí jeho fanoušci slyšet… Pozornost si zaslouží i druhá instrumentálka „Der letzte Musketier“, v níž se za decentního použití hammondek a bluesové atmosféry podařilo navodit příjemné vzpomínky na začátky Deep Purple, jelikož Blackmore odkládá mandolínu a do reproduktorů pouští nezaměnitelný zvuk svého Fendera Stratocastera. Třetí skladbou (tentokrát už zpívanou), která se vyvedla, je závěrečná „Second Elements“, která znovu opouští renesanční klišé a žije vlastním životem na lehkých tónech refrénu, do něhož se jako ostré drápy zadírá sólující kytara.
Deska zní poněkud rozpolceně, nepřitažlivé skladby (jakési variace na renesanční téma, což není ani v nejmenším myšleno zle vůči skvělé skladbě Vladimíra Mišíka) střídají skoro až úchvatné kusy, v nichž se člověk znovu přesvědčí o Blackmoreově genialitě. Jen škoda, že jich tentokrát Mistr nevytáhl víc, výsledek mohl být lepší. Takhle se opět jedná jen o velmi mírně lepší průměr…
|
