Těžko by se v létě 1977 v Americe hledala žhavější akvizice, než byli Foreigner. Kiss pomalu vyhořívali na sólových ambicích jednotlivých členů, Journey se stále ještě potáceli mezi progresivním rockem a příliš intelektuálním jazz fusion, „Hotel California“ od The Eagles se už stávalo příliš ohranou písničkou, Aerosmith spíše klimbali v drogovém rauši a Cheap Trick se na svůj útok na špičky hitparád teprve chystali. Foreigner našli skulinu mezi těmito kapelami a vydobyli si obrovský úspěch. Jejich debutového bezejmenného alba prodávaly miliony kusů, což byl pro začínající kapelu (přestože složenou ze zkušených muzikantů) až skoro sen. Turné, které debut podporovalo a které Foreigner zavedlo do největších hal Spojených států, korunovalo jejich přesvědčení, že po letech v nepoměrně méně úspěšných kapelách, nastoupili skutečně správnou a úspěšnou cestu. Velkého uznání se dočkal i zpěvák Lou Gramm, na něhož se poukazovalo jako na největší nový talent scény a poklonu mu vysekl samotný Robert Plant z Led Zeppelin.
Zdálo se, že se Foreigner začíná dařit všechno, na co sáhnou. Jejich potenciál vycítil i proslulý lovec talentů John Kalodner, který si vzal kapelu pod svá mocná křídla. Samozřejmě chtěl výsledky a proto je po megaúspěšném americkém turné, v době, kdy se singly „Feels Like The First Time“ a „Cold As Ice“ uhnízdily pevně v hitparádách a každodenních rotacích všemožných amerických rádií, hnal zpět do studia. Požadoval minimálně stejně dobrý výsledek, jaký přinesl debut. Kapelu si z chladného New Yorku stáhl do Los Angeles, kde Foreigner nasáli atmosféru věčného léta a přes zimní měsíce roku 1977 a 1978 zde pořídili druhou desku „Double Vision“. Kalodnerův pokyn zněl jednoduše. Foreigner prostě měli zopakovat úspěšný recept a podle něho vytvořit i druhou desku, která měla být minimálně stejně dobrá a zafungovat na posluchače podobným způsobem jako debut. To se stalo, přestože několik drobných odchylek lze na „Double Vision“ vypozorovat. Důležité však je, že druhá deska pozici kapely upevnila a dřívější pochybovače přesvědčila o kvalitách souboru.
Nedá se říct, že by na „Double Vision“ Foreigner oproti debutu vyzrávali. Takové tvrzení by se mohlo týkat začínajících muzikantů, ale v případě Jonese, Gramma a spol. by se jednalo o chybnou myšlenku. Tahle kapela už byla vyspělá v době, kdy předložila debut, a v případě dvojky šlo jen o to, aby udržela laťku, nasazenou proklatě vysoko. Kapela nepotřebovala udivovat krkolomnými instrumentálními výkony, ale hity, na které měl zejména kytarista Mick Jones talent a dobře věděl (jako takřka výhradní autor hudby), jak má napsat skladbu, která zapůsobí na posluchače omračujícím způsobem, přičemž se obloukem vyhne prvoplánovitosti a křečovité touze mít hit za každou cenu. Proto celá kolekce působí velice lehce a přirozeně, avšak zároveň nepostrádá úderný tah na bránu a čerpá z hardrockové studnice, stejně jako z mírnějších stylových škatulek. Posun oproti debutu lze slyšet v celkové náladě alba, začíná se upouštět od dramatických a trochu progresivních pasáží, album je více prozářené, jakoby ovlivněné kalifornských duchem.
Jako na hitové singly se ani tentokrát nevsadilo na čistokrevné balady, kterými Foreigner prosluli v dalších letech, ale na údernější skladby „Hot Blooded“ a titulní „Double Vision“. Právě ty jsou možná nejenergičtějšími skladbami kolekce, je v nich slyšet hardrockový základ, jenž se umně prolíná s hitovostí. Tvrdší stránku alba zastupují skladby „Love Has Takes Its Toll“ (jediný autorský příspěvek Iana McDonalda), „Back Where You Belong“, kde se stejně jako v „I Have Waited So Long“ blýskl v roli sólového zpěváka Mick Jones, i závěrečná epická suita, skvostná „Spellbinder“, což je jasná odpověď všem, kteří Foreigner považovali pouze za povrchní komerční mašinu na hity. Tou tahle kapela nikdy nebyla, protože i do svých největších trháků, přístupných masovému publiku, dávala pořádný kus muzikantského umění. neboť i nai zdánlivě jednodušších skladbách si vylámal zuby nejeden muzikant, který se je pokoušel přehrávat. To jasně dokazuje skvostná „Blue Monday, Blue Day“ ve svižném tempu, poskytující zejména Grammovi prostor pro jeho vokální exhibici, ve které ukázal, že patří mezi největší světovou extraligu. Trochu mimo celý koncept stojí skladba „Tramontane“, jediná instrumentální věc, kterou kdy Foreigner na svá alba umístili. Vzbudila protichůdné reakce, neboť svým progrockovým vyzněním jako by se chtěla vrátit do života před Foreigner, což nepochopila řada fanoušků a vlastně ani hudebních kritiků, kteří poukazovali na její nenápaditost. Ovšem označit „Tramontane“ jako obyčejnou výplň a daň za to, že „Double Vision“ vznikalo v relativním spěchu, by bylo docela nespravedlivé.
Foriegner byli v obrovském laufu. Ještě před vydáním alba odehráli výtečný koncert na festivalu California Jam II, kde figurovali mezi hlavními hvězdami po boku Aerosmith a Teda Nugenta. S vydáním alba v červnu 1978 se opět rozjel koncertní kolotoč, který postrčil „Double Vision“ k čelním příčkám hitparád. Přestože v řadě evropských zemí i v Austrálii vykazoval prodej horší výsledky, v Americe se album stalo kasovním trhákem. Konečné číslo se zastavilo na sedmi milionech prodaných kopií, což definitivně potvrdilo Foreigner v pozici nové rockové hvězdy. Uvnitř kapely však nepanovala taková pohoda, jak by se na první pohled mohlo zdát. Když se Foreigner vrátili z cest, padlo definitivní rozhodnutí o rozchodu s basistou Edem Gagliardim…
„S Edem byl vždycky trochu problém,“ popisuje první personální změnu v kapele zpěvák Lou Gramm, „byl trochu tvrdohlavý, měl své vlastní nápady a vize, neslučující se s tím, co jsme chtěli my. Hrál řadu skladeb, tak jak chtěl on a ne tak, jak byly napsané. Brzdilo nás to.“ Gagliardi se dva roky po svém nuceném odchodu stal členem krátkodeché kapely Spys, kde se znovu sešel se svým někdejším spoluhráčem z Foreigner Alem Greenwoodem, aby se ještě v osmdesátých letech s profesionální hudební kariérou rozloučil. V roce 2006 mu byla diagnostikována zhoubná rakovina, které nakonec po osmiletém boji 11. května 2014 podlehl…
|
