Pět let existence a čtyři řadové desky… To je v dnešní době, kdy se na každé další album čeká tři i více let, úctyhodný výkon. Britská deathmetalová skupina Memoriam je očividně při chuti a z jejich pekelného tempa je nakonec nevytrhla ani výměna bubeníka, při které původního člena (a rovněž někdejšího hráče kultovních Bolt Thrower) Andrewa Whalea vystřídal další ostřílený mazák Spikey T. Smith, kdysi člen hardcore punkových English Dogs či doommetalových Sacrilege. I když se na ně v začátcích hledělo skrz prsty jako na další krátkodechou superskupinu, sdružující členy Bolt Thrower a Benediction, berou to Memoriam sakra vážně a je znát, že je společná tvorba baví. Možná i proto ten umělecký přetlak, který musí jít ven takřka každý rok.
Všeobecně se tvrdí, že kvantita neznamená kvalitu a i mistři smrtícího kovu Karl Willets (zpěv), Scott Fairfax (kytara) a Frank Healy (baskytara) se někdy utnou. Jestliže jejich debut „For The Fallen“ znamenal nejčistší a v posledních letech v podstatě i nejlepší death metal, co byl ke slyšení, "The Silent Vigil“ mířila trochu mimo a hned na začátku kariéry této party nastolila otázku, zda mají Memoriam nějaký přínos do budoucna. Jednalo se jen o drobné zakolísání, kapele se pouze v rychlém čase nepodařilo nashromáždit tak kvalitní materiál jako na debutové album, protože album „Requiem For Mankind“ už je zase představilo v lepším světle a fanoušci při jeho poslechu ožívali takřka jako při zkoumání debutové desky. Novinka „To The End“ tak byla mnohem očekávanější než její předchůdce. Navíc Memoriam prospěla trochu delší doba na tvorbu materiálu a covidová koncertní pauza…
Bez okolků lze „To The End“ nazvat nejlepší prací této kapely, a to i navzdory tomu, že debutová deska představuje stále jeden z vrcholů death metalu minulého desetiletí. Novinka předčí „For The Fallen“ především svou (na death metal) neslýchanou pestrostí a množstvím skutečně stěžejních nápadů. Od začátku deska zní (pokud pomineme nezbytné záhrobní intro) jako rána pěstí mezi oči. Znovu se vrací k těm nejlepším tradicím stylu z devadesátých let, ale zároveň zní přitažlivě a nečekaně čerstvě i v roce 2021. Dokonce můžeme směle hovořit o tom, že se dokáže rovnat i klasickým dílům Bolt Thrower (z nichž Memoriam vzešli) a to už je skutečně silný argument, protože jestli kolem poloviny devadesátých let na deathmetalové scéně působila nějaká skutečně skvělá, originální a skladatelsky nabitá kapela, byli to právě Bolt Thrower.
„To The End“ pokračuje v jejich nejlepší tradici. Stačí si vzít monumentální titulní věc, v níž se snoubí veškerá skladatelská genialita těchto madatorů, zasazená do kontrastu doomového úvodu, ve kterém jako kdyby kapela nabírala síly k hypnotickému zrychlení. Ostrými riffy podle nejlepších deathmetalových tradic pak jen probleskují křišťálově čisté kytarové vpichy, které oživují celou skladbu a dělají z ní jeden z nejlepších momentů alba. Podobný model, možná ještě křiklavější, využije kapela v závěrečné „As My Heart Grows Cold“, která z počátku působí jako vzpomínka na nejslavnější doommetalové časy a svou atmosférou připomene album „Icon“ od Paradise Lost. Memoriam znovu ale přikládají pod rozpálený smrtící kotel a skladba se dostává do obrátek, aniž by ztratila cokoliv ze své naléhavosti a dramatičnosti. Právě „As My Heart Grows Cold“ demonstruje vznešenost, do které Memoriam na „To The End“ dospěli… Je však přítomná i ve zdánlivě škatulkovitých „The War Is Won“ nebo „Each Step (One Closer To The Grave)“ žijících spíše z deathmetalové podstaty, které však v sobě mají tolik svébytné atmosféry a tušené epičnosti, že je jasné, kdo ve stylovém ranku pro letošek rozdává karty.
Memoriam na novince dosahují svého dosavadního vrcholu, ačkoliv se dosud soudilo, že debut „For The Fallenů už nejsou schopni překonat. Neodhazují stylová klišé death metalu, ale činí je přitažlivými a návykovými. Navíc je slyšet, že tentokrát kompozicím věnovali dostatek času a proto je výsledek skutečně přesvědčivý.
|
