Když s novou deskou přijde nějaká hvězda sedmdesátých let, je to trochu sázka do loterie. Ne proto, jak dané album bude znít, v tom je předem jasno, protože zdatní sedmdesátníci se už mění velmi neradi a stále více zdůrazňují, že si alba točí pro vlastní radost. To je samozřejmě pochopitelné, už je nezajímají žádné komerční tlaky, mají své dávno jisté a nějaké experimenty jsou pro ně španělskou vesnicí. Otázkou však je, v jaké formě nahrávací proces rockové důchodce zastihne a jestli se ještě dokáží alespoň na dohled přiblížit svým nejlepším dílům. Výsledky jsou různé. Od tristních výkonů (jmenovat nebudeme…), kdy si člověk říká, že dotyčný to měl dávno zabalit a užívat si to, čeho docílil v minulosti, přes suchá konstatování, že v tvorbě takového umělce se už toho moc neděje, až po překvapující díla, u kterých jako kdyby se stroj času zastavil a dotyčný hudebník (v tomto případě hudebnice) zní jako zamlada.
Jestliže u jiných umělců se předem spekuluje, do jaké kategorie se nakonec jejich zařadí, u Suzi Quatro je v podstatě jasno už s ohlášením nové desky. U novinky „The Devil In Me“ je zřejmě nejpřekvapivější fakt, že vychází pouhé dva roky po výtečné kolekci „No Control“. Nucená koncertní pauza neposedné Suzi ne zcela vyhovovala a proto přebytečný čas věnovala nové tvorbě. Znovu se spojila se svým synem Richardem Tuckeyem, jelikož jejich minulé dílo („No Control“) objevilo skutečně úspěšný a umělecky plodný vzorec a výsledkem je znovu velice přesvědčivá kolekce, která nepřinese v tvorbě této Američanky nic nového, ale rozhodně překvapí množstvím energie a silných skladeb, které můžete stavět vedle nejslavnějších alb této zpěvačky i vedle hitů typu „Can The Can“ či „If You Can`t Give Me Love“. Na rozdíl od nich se Suzi už nespoléhá na pomocné berličky hitmakerů Nickyho Chinna či Mika Chapmana, ale velice sympaticky tak hudbu na vlastní (a synovu) pěst.
„The Devil In Me“ je procházkou po stezkách zemitého rocku sedmdesátých let, kde je čitelný jako britský hardrockový základ, tak americké tradice, a Suzi Quatro se opírá o rock n`rollový feeling, o garážové vyznění přelomu šedesátých a sedmdesátých let, ale i o typické detroitské „motown“ soulové znění. A dělá to lépe a energičtěji než její souputník Alice Cooper na poslední desce „Detroit Stories“-Suzi na „The Devil In Me“ zní jako kdyby jí právě odzvonila čtyřicítka a těch současných sedm křížků na krku není z její tvorby vůbec znát. Deska má sílu, energii i poctivost tradic, což ve spojení s kvalitou a promyšleností jednotlivých kompozic je tím nejlepším zjištěním. Na řadě míst převládá dravý hard rock, známý z její tvorby ze sedmdesátých let, kam Suzi ukotvila především úvod alba v podobě skladeb „The Devil In Me“, „Hey Queenie“ či „Betty Who?“. V nich jako kdyby chtěla fanoušky ujistit, že stále má svou vlastní tvář a sílu na rozdávání.
Jen ze hřmotných skladeb tato deska živa není. Sice převažují, ale vytvářejí jen jednu její tvář. Ta druhá je neméně zajímavá. Suzi totiž vsadila na intimnější kompozice, jež se dotýkají blues a soulu (typického prvku pro hudbu motown), kde odhaluje svou další (i když také ne zcela neznámou) tvář, která je v mnohém přitažlivější než ta divoce rocková, a vypovídá o jistém zklidnění (ne však stárnutí) této umělkyně. Stačí si poslechnout skladby typu „My Heart And Soul“ či „Love`s Gone Bad“, ve kterých má celou svou hudební duši jako na dani. I když mezi tyto kompozice převážně z druhé poloviny alba vklíní až překvapivě tvrdou „I Sold My Soul Today“, či závěrečnou „Motor City Riders“, ve které se přikloní ke garážovému zvuku a skoro až protopunkovým postupům, nepůsobí to nijak rušivě. Obě tváře desky žijí ve společném souladu a odlišné skladby dotváří rozmanitou mozaiku.
Vlastně by se dalo říct, že Suzi Quatro je v posledních letech silnější než tomu bylo v jakémkoliv jiném období od poloviny osmdesátých let. Od její společné spolupráce s Andym Scottem (The Sweet) a Donem Powellem (Slade) z roku 2017 jako kdyby nabrala vítr do plachet a ještě jednou chtěla dokázat, že její sláva ze sedmdesátých let nebyla náhodná.
|
