I když se dnes na The End Machine hledí jako na novou plnohodnotnou kapelu, muzikanti, kteří v ní hrají, svou minulost smazat nemohou. Přestože The End Machine vydávají druhou (a nutno říct, že povedenou) desku, pořád u nich budou rezonovat osmdesátá léta, neboť členství tří členů této party u legendy osmdesátkového hard rocku a hair metalu Dokken není něco, co by se dalo přehlédnout. Navíc když se tahle kapela (na rozdíl od různých jiných projektů kytaristy a tvůrčího mozku The End Machine George Lynche) tento fakt ani nesnaží zakrýt. Samozřejmě se nejedná o pokračovatele nebo klon Dokken, což bez účasti frontmana Dona Dokkena vlastně ani nelze, ale duch starých desek „Tooth And Nail“, „Under Lock And Key“ a „Back For The Attack“ je z The End Machine patrný. Možná dokonce výraznější než by sami muzikanti chtěli. A to i přesto, že v devadesátých letech George Lynch tvrdil, jak vlastně celá osmdesátá léta umělecky strádal a až příchod alternativní hudby znamenal velkou adrenalinovou injekci celé scéně.
The End Machine, složeni z Lynche, basisty Jeffa Pilsona (ex-Dokken), bubeníka Stevea Browna (bratr bývalého bubeníka Dokken Micka Browna) a zpěváka Roberta Masona (Warrant, ex-Lynch Mob) se na novince „Phase2“ obracejí do osmdesátých let více, než tomu bylo u dva roky starého bezejmenného debutu. Přestože u řady jiných kapel je tento trend projevem zpátečnictví a jisté tvůrčí vyčpělosti, u „Phase2“ je tím, co tuto desku dělá přitažlivější. Lynch byl v osmdesátých letech na poli rockové kytary tak trochu zjevením a velice osobitým kytaristou, který se odlišoval od dlouhé řady typicky hairmetalových kytaristů svými nabroušenými riffy a velice specifickým zvukem, jenž jej činil rozpoznatelným na první poslech. V dalších letech, kdy nepůsobil po boku Dona Dokkena, nedokázal na svou někdejší kreativitu a entuziasmus navázat, i když výsledkem byla sice velmi slušná alba Lynch Mob ze začátku devadesátých let, ale také řada dalších projektů, které se pohybovaly v šedé zóně průměrnosti.
Staří fanoušci Dokken upínali k The End Machine pozornost. Přestože dva roky starý debut nedisponoval nijak omračujícím materiálem, byl stále tím lepším, s čím Lynch (a Pilson a Brown) v postdokkenovských dobách přišli. Nedalo se úplně mluvit o tom, že by se vyrovnali tomu, co společně s Dokkenem kdysi tvořili, ale jistá ambice tam byla. Proto vydání společné dvojky „Phase2“ provázela lehká očekávání. A ta byla naplněna, ba dokonce byla překonána. Jestliže se Lynch (častokrát s Pilsonem po boku) snažil vrátit do zářivých let a někdy se mu to až zoufale nevedlo, tak „Phase2“ je důrazná odpověď na otázku, zda na to Lynch a jeho spoluhráči stále ještě mají. Přestože intro „The Rising“ ladí spíše znovu alternativnější notu, následující pilotní singl „Blood And Money“ už ostře řeže stejné kontury jako například titulní skladba z alba „Tooth And Nail“. Duch starých Dokken je najednou všudypřítomný a k tomu, aby byl zcela dokonalý a znovu takřka omračující mu chybí jediné - hlas Dona Dokkena v jeho někdejší formě.
Jenže je tady Robert Mason, na minulé desce podávající jen běžný výkon. Zde si zpěvák, který je tváří současných Warrant (ti jsou však po odchodu a následném skonu Janiho Lanea trochu jinou a méně zajímavou kapelou), sahá skoro až na vrchol svých možností, což jej vybičovalo ke skutečně velkému výkonu. Ve spojení s nejtypičtější polohou Lynchovy kytarové hry se dostavují reminiscence na slavná alba z osmdesátých let, není však možné mluvit o kopírování vlastní tvorby ani o zpátečnickém kurzu, který by snad tato parta nabrala. Velice důležitým prvkem (možná nejdůležitějším) je hitovost jednotlivých skladeb. Jestliže „Blood And Money“, „Crack The Sky“ nebo „We Walk Alone“ ze začátku alba nabídnou zmetalizovaný hard rock, „Dark Divine“ představí stadionovou podobu kapely, která je tou nejpřitažlivější složkou alba. Přesně do této formy The End Machine zasadili skladby „Prison Or Paradise“, „Plastic Heroes“ (v kytarové práci lze zaslechnout ozvěny slavné dokkenovské „It`s Not Love“) nebo závěrečnou „Destiny“. Klasicky pak vyzní i typická balada (další „Alone Again“ nečekejte) „Scars“, ale i na prvních pár poslechů nepřístupná „Devil`s Playground“, která více než na Dokken odkazuje na společnou Lynchovu a Masonovu práci v Lynch Mob na začátku devadesátých let.
The End Machine na své druhé desce velice příjemně překvapili. Materiál, který předkládají, je mnohem výraznější, než jak tomu bylo na jedničce a představuje pravděpodobně nejlepší spolupráci George Lynche a Jeffa Pilsona mimo jejich někdejší kapelu. Rozhodně „Phase2“ má potenciál nadchnout staré příznivce Dokken, které už nebaví čekání na novou Donovu desku a nejsou jim moc po chuti alba, která Don vytvořil bez svého někdejšího hudebního dvojčete Lynche.
|
