Když metalová francouzská kapela s japonským názvem, zpívající anglicky o celosvětových problémech prorazí, globalizace evidentně funguje. Vydání očekávaného sedmého alba s názvem „Fortitude“ se kvůli koronaviru protáhlo, ale i díky tomu vyfasovala deska v kontextu doby další konotace. Síla ducha, spojení s přírodou a environmentální problémy obecně jsou zvláště teď silnými tématy a hudba Gojiry byla vždy jejich prostředníkem.
Gojira se v uplynulé dekádě stala symbolem moderního metalu a svůj nezaměnitelný styl přetavila v obrovskou přednost. Mix technického death metalu, progressive metalu a groove metalu uhranul nejen fanouškovskou obec, ale i kritiky, což je
v poslední době téměř nadlidský úkol. Svou stále sílící pozici kapela potvrdila svým doposud posledním kouskem „Magma“, který posbíral několik cen a naplno tak otevřel dveře k headlinování velkých festivalů a vysokých prodejních čísel. „Fortitude“ je v tomto směru přímý pokračovatel.
Kdekdo by mohl francouzskou čtveřici obviňovat ze zaprodání se či ztráty identity a svých kořenů, ale opak je pravdou. Novinka funguje jako průřez dvacetileté tvorby skupiny s přihlédnutím k mainstreamovému publiku. Úvodní „Born For One Thing“ je instantní klasikou dle kapelní receptury. Těžkotonážní riffy se specifickými flažolety směřují spolu s melancholickou složkou k vytouženému závěrečnému infernu. Škoda, že se podobně komplexní píseň snad kromě „Into The Storm“ (skvělý refrén!) na albu již nepodaří najít. I tak je o co stát.
Příznivcům Sepultury zaplesá srdíčko při poslechu „Amazonie“ a zapřisáhlí Gojira fandové si zase pošmáknou u riffů ve „Sphinx“ nebo „Grind“. Stejně jako v předchozích případech, i „Fortitude“ je na první poslech nenápadné album, které roste s každým dalším zopakováním. Oproti minulé osobní a depresivní „Magmě“ je novinka o velký kus soudržnější a kompaktnější, byť na hity typu „Silvera“ nebo „Stranded“ veškerý nový materiál lehce pokulhává. Každá píseň má skvělé pasáže či netradiční momenty, přestože dlouhá outra s postupným fade outem se již docela zajídají („New Found“, „Grind“).
Vyloženě specifickým příspěvkem je pak rádiovka „The Chant“ se stadiónovým popěvkem a intrem v podobě tracku „Fortitude“. Jako rozmar v playlistu či koncertním setlistu proč ne, jako první vlaštovka v novém žánrovém spektru kapely spíše rozpačitý pokus. Vokál Joea Duplantiera totiž povážlivě slábne a jeho výkon na albu za instrumentální mašinérií zaostává. Gojira však již několikrát dokázala, že jí stačí jeden hlavní motiv, se kterým dokáže čarovat a variovat jej skrze celou stopáž písně, a vykouzlí z nudného a stereotypního příspěvku svébytný song s magickou až hypnotickou atmosférou, aniž by nutně potřebovala zachránit výrazným hlasovým fondem („Amazonia“, „Another World“).
Toto cenné „know-how“ a trademark odlišuje Gojiru od konkurence a přestože už Francouzi nehýbou metalovým světem tak radikálně jako před patnácti lety, stále se jedná o jednu z nejosobitějších a nejoriginálnějších populárních metalových kapel nového tisíciletí. „Fortitude“ je jako jízda na staré horské dráze v novém vozíku – je to známé, často i předvídatelné, ale pořád funkční a svým způsobem netradiční.
|
