„Připadali jsme si jako z jiného světa,“ řekl při loňském rozhovoru frontman Electric Boys Conny Bloom, když se řeč stočila na osmdesátá léta a pozici kapely v rámci skandinávské rockové scény, kterou ovládali Europe a TNT. Electric Boys byli vždy diametrálně odlišní, měli v sobě mnohem více rock n`rollové uvěřitelnosti, starého ducha The Rolling Stones a mnohem méně pompy než zmíněné kapely. Možná i to jim pomohlo přežít do současnosti, ve které Europe tvoří velmi odlišnou hudbu a nad TNT visí otazník. Electric Boys zůstávají věrni svým kořenům, přestože jistý posun je v jejich tvorbě znát. Už se zbavili názvuků funky, které byly cítit zejména na debutu „Funk-O-Metal Carpet Ride“ a stále častěji se místo toho objevují vlivy sedmdesátých let. Podstata však zůstává zachována a je to dobře, protože v případě novinky „Upside Down“ předkládají tito Švédové velice vyspělou a charismatickou nahrávku.
Její proces sice nepatřil mezi nejjednodušší, protože sestava kapely, která natáčela minulou desku „The Ghost Ward Diaries“, se v mezičase rozklížila, především z ní vylétl kytarista Franco Santunione. Ten Electric Boys v minulosti už jednou opustil, a to před třetí deskou „Freewheelin“, kdy jej nahradil Martin Thomander. Na něho padla volba i tentokrát, což Conny Bloom vysvětluje tím, že se jednalo o první a jedinou možnost, aby Electric Boys mohli pokračovat dál. Problém nastal i na postu bubeníka. Ten stále papírově zastává Niklas Sigewall, ovšem kvůli pandemii, která jej zamkla v Los Angeles, se nemohl účastnit nahrávání novinky. Pohotově jej zastoupil Jolle Atlagic, který byl posledním bubeníkem finských legend Hanoi Rocks v době, kdy jejími členy byl právě Bloom a basista Electric Boys Andy Christell.
Hanoi Rocks však jsou už více než deset let pouze historickým pojmem, přičemž jejich tehdejší rozpad zapříčinil to, že se na scénu v plné parádě vrátili Electric Boys. Druhá část jejich kariéry tak trvá o mnoho déle než ta první, kdy byli na vrcholu slávy, jež však nikdy nedosahovala stadionových nebo arénových rozměrů. Ve své novodobé historii Electric Boys vydávají už páté album a znovu dokazují, že jsou schopni přijít se skvělým materiálem, který v lecčems předčí i jejich nahrávky z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Minimálně je znát, že Bloom a Christell (jako nejzásadnější autoři) muzikantsky i skladatelsky vyspěli a tvoří hudbu přesně podle toho, jak chtějí a ne tak, jak jim velí módní trendy. „Upside Down“ tak skvěle doplňuje diskografii Electric Boys, a to bez toho, aby z ní nějakým způsobem (ať negativním nebo pozitivním) vyčnívala.
Její úvod je sice netypický, když Electric Boys vypálí instrumentálku „Upside Down Theme“, ve které na ploše sedmi minut střídají pestrou paletu nálad a proplétají rockové styly šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let do výsledného tvaru, z něhož zaznívají inspirace u hardrockových velikánů Deep Purple či Thin Lizzy. „Upside Down Theme“ tak posluchače vtáhne do děje a dá jasně na srozuměnou, že Electric Boys připravili znovu barvitou nahrávku, v níž nechybí ani patřičná porce hitovosti. Ta je znatelná zejména u skladeb „Supergod“ a „Tumblin` Dominoes“, chytře umístěných na začátek alba, zejména druhá jmenovaná pošilhává až po stadionovém pojetí hard rocku. Nechybí ani dramatičtější momenty v trochu nervnějších skladbách „Globestrutter“ a „The Dudes & The Dancers“, a ani baladické polohy ve strhující, potemnělé „She Never Turns Around“, a v „It`s Not The End“, kde silně rezonují ozvěny šedesátých let a snová atmosféra hnutí hippies. Všechny tyto polohy působí nadmíru přirozeně a jsou každá sama za sebe odrazem barvitosti tohoto alba.
Jestli předchozí (alespoň dvě) alba ukazovala, že tahle kapela dospěla a tvoří vyzrálejší díla než v první fázi své existence, „Upside Down“ tento trendu potvrzuje. Pro fanoušky kapely bude novinka znovu nepostradatelným albem, protože Electric Boys stále drží vysokou kvalitu a pro ty ostatní, kteří se jim dosud vyhýbali, může být dobrým prostředkem k seznámení.
|
