Výhodou zpěváčků Van Canto je fakt, že ve svém ranku jsou svým způsobem nenapodobitelní, nevýhodou je, že hrají na striktně ohraničeném pískovišti, ze kterého v podstatě není kam vykročit, takže přijít s něčím jiným, než s očekávatelnou deskou, se jeví velmi obtížné. Což potvrdil zatím nejslabší počin v jejich diskografii, tři roky staré album, „Trust In Rust“ na kterém se Van Canto nejen točili na dost průměrném setrvačníku, ale na němž se i poprvé představili bez jednoho ze svých tradičních sólových hlasů. Z mantinelů Van Canto pochopitelně nevybočili ani na novince „To The Power Of Eight“. Odkaz na vzývanou osmičku může směřovat k pořadovému číslu čerstvého alba, ale i k tomu, že sedmičku muzikantů hostovsky posílil i bývalý pěvec Philip Dennis Schunke, a tak otázkou vlastně jen zůstává, zda se kapele podařilo vytáhnout dostatek zapamatovatelných vlastních melodií a jak šťastnou ruku měli při výběru coververzí.
Je to tak nějak padesát na padesát. Po umručeném a příjemně zasněném titulním intru klokotavě energická a dobře vypointovaná „Dead By The Night“, do které trochu prosakuje heroičnost v duchu Manowar, ukazuje, že ve světě dum-dum-rakkattaka-dum je pořád ještě z čeho brát, drive, adrenalin i melodie do sebe zapadají ve velmi chytlavé formě. Asi nejpřekvapivějším dílkem skládačky je úžasně svěží osmdesátková „Hardrock Padlock“, s hravě nadrzlou suverenitou. Že do melodičnosti Van Canto zcela přirozeně zapadne duch raných Bon Jovi je docela nečekané. Z hromádky nepřekvapivých vlastních skladeb výrazněji vyčnívá baladická „Turn Back Time“ s výrazným odérem Blind Guardian (což není v hudbě Van Canto až tak neobvyklá esence), jinak se jede čistě na jistotu. Čtyři coververze působí o něco kontroverzněji. Osobitost AC/DC se ukázala být nad síly Van Canto – zásadní živelnost originálu se i přes poměrně věrný sólový zpěv prakticky totálně setřela, tenhle kousek ve vokálním provedení nefunguje a postrádá nezbytný drajv. O něco lépe funguje bezriffová podoba „Run To The Hill“ z repertoáru Iron Maiden s dominantní Inge Scharf u mikrofonu, která však nabere spád až v refrénu. Ve výpůjčce „Raise Your Horns“ od Amon Amarth se nejvíc projeví přínos Hagena Hirschmanna, jehož hrubší vokál minule ubral Van Cantu slušnou porci vzduchu pod křídly, vrčení v temnějším vikingském nápěvu jeho hlasivkám dobře pasuje. Finále v podobě hymnické „I Want It All“ od Queen svojí zpěvnou podstatnou dokonale sedí na eleganci německých zpěváčků, takže závěr desky je hodně podařený. Snad jen čím dál tím protivněji znějící „sólové kytary“ Stefana Schmidta mohlo být v rámci této skladby (a vlastně i skoro celé desky) o něco méně.
Těm, kterým doposud svět Van Canto nic neříkal, novinkové album pohled na kapelu a jejich vokální hrátky zcela jistě nezmění. Pro ty, kterým svérázný, energický a trochu ohraný svět Van Canto voní, bude rezultát, že síla „To The Power Of Eight“ je větší, než „To The Power Of Seven“ (eh, „Trust In Rust“), zajisté dobrá zpráva.
|
