Byly doby, kdy Buckcherry byli skutečně dobrá, ač nijak objevná kapela, ale také časy, kdy nestáli skoro za starou belu. Nejlépe se jim vedlo na začátku kariéry, když se hned po vydání skvělého debutu dostali do předprogramu Kiss na turné k albu „Psycho Circus“, což byla pro začínající kapelu událost jako hrom. Energií navíc leckde dokázali zastínit hlavní hvězdy a poháněni hitovými singly „Lit It“ a „From The Movies“ se brzy dostali do žebříčků. Vypadalo to, že v dobách, které rock n`rollové hudbě skutečně nepřály, se najednou zrodila nová hvězda, která ponese prapor legend AC/DC, Aerosmith nebo Guns N`Roses. Pád ale přišel brzy, když se kapela po druhém výborném albu „Time Bomb“ rozpadla. Návrat se jí s albem „15“ podařil excelentní, ale za cenu toho, že musela hrany svého původního spratkovského hard rocku otupit ve prospěch alternativnějšího znění.
A tam začal i úpadek kapely. „Black Butterfly“ a „All Night Long“ byly veskrze průměrné desky a staří fanoušci kapelu začali házet do podobné škatulky jako Nickelback nebo Theory Of A Deadman. Obrat k lepšímu přišel s albem „Rock N`Roll“, ovšem ani s ním se návrat do původní formy přelomu tisíciletí nekonal. Nestalo se tak ani u minulé „Warpaint“ a nedochází k tomu ani na novince „Hellbound“, přestože to vypadá, že forma Buckcherry jde v posledních letech trochu vzhůru. Trochu ji paralyzují personální změny, k té nejdůležitější došlo v roce 2017, kdy kapelu opustil její zakládající člen a spolutvůrce mnoha hitů, kytarista Keith Nelson. Naštěstí se jeho odchod neukázal jako fatální, ale přece jen problémy na postu sólového kytaristy se táhly ještě několik dalších let. Nevydržel ani Nelsonův nástupce Kevin Roentgen a na novince „Hellbound“ je ke slyšení Billy Rowe. Těmito personálními kotrmelci se posílila role frontmana Joshe Todda, jenž se stal jasným lídrem kapely. Byl to také jeho nápad, aby Buckcherry na novém albu spolupracovali s producentem Martim Frederiksenem, někdejším důležitým parťákem legendárních Aerosmith.
„On je jako šestý člen Aerosmith,“ řekl na Frederiksenovu adresu kytarista Stevie D., s vědomím toho, jak silný byl vliv Bad Boys From Boston na novou desku Buckcherry. Pravděpodobně i díky Frederiksenovi se kapele podařilo setřít poslední zbytky alternativního nádechu, který jim v minulosti moc neslušel, a vrátit se zpět k práskavější formě rock n`rollu. Jeho energie deskou rezonuje z většiny skladeb a na maximální možnou míru funguje v otvíráku „54321“, jenž je poháněn punkovou energií a drzý Toddovým projevem. Podobně účinná je i titulní „Hellbound“, v níž kapela vytáhne obrovský stadionový riff, jakoby pocházející z nejlepších časů AC/DC. Skladba plní funkci největšího hitu alba, ve kterém se míchá minimalistická přesnost australských legend, stadionové pojetí rocku a vlastní tvář kapely z dob debutové desky.
Velice silným okamžikem je „So Hott“, v níž zaujme kytarová práce doprovodného kytaristy a po Toddovi nejdůležitějšího autora skladeb, Stevieho D., a zejména pak houpavá „Gun“, což je za zvuků foukací harmoniky skvělá pocta zmíněným Aerosmith. Jejich vliv ční i z „No More Lies“, která desku rozděluje na dvě poloviny. Na první, skvělou a svou formou dosahující nejlepších chvil Buckcherry a na druhou, nepoměrně slabší. „Here I Come“, ač znovu vedená z energickém a vysokooktanovém stylu trpí slabším refrénem, stejně jako „Junk“. Kapela navíc nesmyslně poleví a za sebou zařadí dvě pomalejší skladby – „Wasting No More Time“ a „The Way“. Ty jasně ukazují slabiny Buckcherry v podobně laděných věcech, na skutečně silné balady Todd a spol. nikdy buňky příliš neměli. Dojem vylepší závěrečná „Barricade“, jež se po toporném začátku rozvine do výborného valivého refrénu, který je jedním z nejvíce zapamatovatelných na albu, ale přece jen kontrast mezi oběma polovinami alba je už tak dost velký.
I přes všechna vyřčená negativa je třeba uznat, že „Hellbound“ je o fous lepší deskou než minulá „Warpaint“, což z ní dělá nejlepší počin kapely od dob multiplatinové nahrávky „15“. Není sice moc s čím soutěžit, většina alb mezi těmito díly se až povážlivě dotýká hranice průměru, ale i tak dnešní stav u těchto Američanů je mnohem povzbudivější, než tomu bylo třeba před deseti lety.
|
