Už po několikáté se legendární ostravský Citron otřásl v základech. Šok, který kapele přivodila smrt bubeníka a kapelníka v jedné osobě Radima Pařízka, se nedal srovnat s žádnými personálními změnami v minulosti. V tu chvíli měli fanoušci této kapely strach o budoucnost. Konec se však nekoná… Bylo proto záhodno spojit se zpěvákem a dnes už nejdéle sloužícím členem kapely Ladislavem Křížkem a některé otázky ohledně Citronu probrat. Plánovaný rozhovor se trochu zpozdil. V den, kdy se měl konat, se Českou republikou přehnala vlna extrémních bouřek a Láďa zůstal trčet někde uprostřed větrné smrště, navíc bez telefonního signálu. Možná se v tu chvíli ozval i silný hlas mocného Radegasta… Poté, co se obloha znovu rozjasnila, vzniklo velice otevřené povídání, které jsme kvůli jeho obsáhlosti rozdělili na dvě části. Zde je první z nich…
Jak moc tě zasáhla opatření, která kvůli koronaviru
paralyzovala celou scénu? Rozjíždí se už tvoje koncerty?
Něco tam je, ale v zásadě Pragokoncert zrušil mnoho akcí, přesunul to na příští rok, takže letos jsme neodjeli ani jeden koncert. Já teď jezdím hlavně s akustickým programem, ale obávám se, že na podzim zase všechno zavřou. Myslím, že to bude v září nebo hned po volbách. Ale zase můžu říct, že mě to tak trochu přišlo vhod, protože posledních pět let jsme jeli úplně nadoraz a byl jsem rád, že si chvíli odpočinu.
Citron zasáhla velmi smutná zpráva o úmrtí Radima Pařízka. Existovala varianta, že je to konec kapely?
Vůbec ne. Bylo rozhodnuto, že se pojede dál. S Radimem jsem se bavil dva dny předtím, než umřel a on si nějaký konec vůbec nepřipouštěl. Máme proto vůči němu tenhle dluh a navíc je plno věcí, které udělal nebo rozdělal. Už jsme byli i ve studiu, kde jsme dělali na třech skladbách. Pracuju teď s jeho materiálem, plus samozřejmě se svými věcmi, tak jak to bylo ostatně vždycky. Ale bude to trvat trochu déle, protože jak korona, tak všechny události, co se staly, všechno zastavily. Bylo to, jako když do hradu střelí koule. Ale život jde dál a mladý Radim na mě působí velmi pozitivně. Prostě král je mrtev, ať žije král.
Radimův syn vydal prohlášení, ve kterém řekl, že Citron pojede dál. Jaký byl hlavní impulz, že jste se rozhodli pokračovat?
My jsme probrali s mladým Radimem jen jeden impulz a to, že by táta chtěl, aby Citron fungoval, protože to byl jeho miláček. To bylo něco, pro co žil, tu kapelu miloval. Prostě jsme si řekli, že by to tak chtěl a že by měl radost, kdybychom fungovali dál. Záleží samozřejmě na tom králi, protože já se necítím jako král. To byl vždycky Radim. Já jsem spíš takový princ Citronu (smích). Já se ani nechci starat o celou kapelu a všechny provozní věci. Radim na tohle byl. Bylo to poznat i na „Rebelii rebelů“. Radim tenkrát zažil obrovské chvíle radosti, že něco funguje, že má něco tendenci růstu, že jsou za námi výsledky a spokojení fanoušci. On tohle miloval a u všeho byl. U každého písmena na desce, u výroby veškerého merchandisingu. Všechno tohle si hlídal. Já jsem byl spíš v takové výsadní pozici, že Radim věděl, co ve mně má a já jsem zase věděl, co mám v něm. Byl nejlepší manažer, jakého jsem kdy měl. Vedle něho jsem se nemusel bát, že něco usne nebo zmizí do ztracena.
Takže nemáš tendenci převzít kapelnickou roli jako služebně nejstarší člen?
To rozhodně ne. Já jsem si užíval tu pozici toho, že přijdu na jeviště, funguje veškerá technika, stagemanager mi dal mikrofon a já jen zpíval. Nemusel jsem se zabývat žádnými provozními věcmi a měl jsem na starosti jenom sebe a svůj výkon. Od tohohle všeho jsem si odpočinul a užíval jsem si to. Měl jsem veškerý servis a za to jsem si Radima a za celé jeho letité práce velice vážil.
Na stránkách Citronu není žádná informace, v jaké sestavě kapela vyjede na koncerty. Mohl bys říct, kdo bude sedět na Radimově místě? Bude to jeho syn?
Nene, mladý Radim bude hrát na basu. Na tu hrál odmalička a je to dobrý basista. Všechny věci ohledně sehrávání se odehrávají ve zkušebně. Já jsem ale na zkoušky nikdy nejezdil a Radim mě k tomu ani nenutil. Kdo bude hrát na bicí, to je záležitost zase jiných lidí. Já vím jediné a to, že nenajdeme takového bubeníka. On byl strašně specifický a strašně svůj. Byl blázen v dobrém slova smyslu. Ještě tři hodiny předtím než jsme jeli hrát, tak seděl ve studiu a hrál na bicí. Pořád cvičil. Tomu bys nevěřil (smích). Pořád říkal: Prosím tě, my tady budeme ještě dalších dvacet let hrát bigbít. Ale to tělo už ho v závěru moc neposlechlo.
Co bude s dosavadním basákem Jirkou Rainem?
Ta otázka je otevřená. Jirka může v kapele hrát na jakýkoliv nástroj, je to multiinstrumentalista. Tahle personální stránka je teď věcí mladého Radima.
Jak to vypadá s novými vypadá? Už mají finální podobu?
Nic zatím není dotažené do konce. Ale už se na tom pracuje.
Vaše poslední album „Rebelie rebelů“ vyšlo před pěti lety. Myslíš, že se na něm podařilo vzkřísit ducha „Radegasta“?
To není až tak otázka pro mě, ale spíš pro fanoušky. Nicméně dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, to ti musí být naprosto jasné. Ale například „Píseň ztracených“ vypráví úplně o všem. To byla první věc, kterou jsem nazpíval poté, co jsem se vrátil do Citronu, hned jak jsem tenkrát přijel a zjistil, co se stalo. A to taky už nikdy nejde zopakovat, tolik emocí je v tom. Pak jsem ji zkoušel přezpívat a dělat různé úpravy, ale nikdy už to nebylo ono. Ta první verze, to bylo kouzlo okamžiku. Jsou prostě věci, které se nezopakují a „Píseň ztracených“ patří mezi ně. To je pro Citron další grál jako třeba „Už couvám“. Ale v době, kdy poprvé zazněla „Už couvám“ nebo celý „Radegast“ nebo pak „Vzdálená“ a „Čarovná noc“, bylo hodně věcí jinak. Lidi byli jinak naladění než dneska a estetické cítění bylo v té době také jiné, než je teď. Pak přišla Nirvana a od té doby se to posunulo všechno někam až k recitátorům. Lidi už nechtějí srdceryvné skladby a tyhle věci se mladým lidem můžou zdát naivní. Ale to je přirozený vývoj. Zůstanou tu jen stálice. Můžu říct, že i my máme i náctileté fanynky a fanoušky, kteří na naší hudbě vyrostli. To je dané rodinou, v jaké ti lidé vyrostli. Když si rodiče pouštěli Iron Maiden, Deep Purple, Uriah Heep a tyhle kapely, tak jejich děti jsou tím odkojené. Vidím to i na svých klucích. Mají sice vkus trošku jiný než já, ale Journey, Toto nebo Metallica se jim prostě líbí. Jde o to, co mladí poslouchali jako děti a na čem vyrostli.
Teď, když jsi znovu pevnou součástí Citronu, je otázka alba „Vypusťte psy“ znovu velice aktuální. Dojde někdy na reprezentativní vydání této desky s tvým vokálem?
Radim o tom hodně dlouho mluvil a říkal: Láďo, bylo by hezký to mít v katalogu. Teď ty plány ale už nejsou. Dobře si pamatuju, jak jsem tenkrát demosnímky nazpíval napoprvé, pod vlivem slivovice (smích) , ale už to všechno dojíždělo a já věděl, že půjdu pryč. Víš, ale jaké já mám plány? Klid. Toužím po tom jít do lesa, mít tam svůj klid a občas si zazpívat nějaký bigbít a ještě ukázat, že to tam je (smích). Když byl člověk mladý, jel Vitacit a potom Kreyson, tak v sobě měl touhu pořádně to všem ukázat. Ale teď dřepím v šatně po koncertě a říkám si: Hmmm, dobrý, povedlo se…
Když jsi zmínil Vitacit, tak ten dnes vystupuje se dvěma zpěváky, Danem Horynou a Fanym Stehlíkem. Láká tě myšlenka, že si s nimi zase někdy zazpíváš věci jako „Já chci se ptát těch králů“ nebo „To
se nesmí stát“?
Já si je můžu zazpívat, kdy chci. A dokonce uvažuju o tom, že vznikne takový projekt, kde budu zpívat nejlepší věci od všech kapel, kde jsem kdy zpíval. Tyhle skladby, o kterých mluvíš, jsou tak silné věci, že i když to třeba začne hrát revival, tak to lidi dostane. Síla těch písniček je, že mají v sobě nějaký příběh.
Jaký byl Křížkův opětovný nástup do Citronu? Co bude s Kreysonem? Bude někdy fungovat? A pokud ano, tak v jaké sestavě? To se dozvíte v druhé části tohoto rozhovoru už zítra...
|
