První část rozhovoru s Láďou Křížkem se zabývala budoucnosti Citronu, v jehož čele tento zpěvák znovu stojí už šest let. V druhé části sice dojde znovu na ostravskou legendu, ovšem řeč se více stočila i na Kreyson, druhé slavné Křížkovo působiště. V této kapele po vydání comebackové desky „Návrat krále“ došlo k razantním změnám, z Kreysonu se stala jeden čas mezinárodní kapela. Přestože formace natočila dva singly „Přátelství“ a „Království Kreyson“, je dnes spíše u ledu a její principál vystupuje především s akustickým programem, v němž přehrává svoje letité hity. Ovšem Křížkovo motto je „nikdy neříkej nikdy“ a proto je pravděpodobné, že i pavouk, který má na zádech bílý kříž, ještě jednou povstane z prachu a popela jako bájný Fénix…
S Kreysonem jsi v roce 2013 vydal comebackovou desku „Návrat krále“. Jak jsi s ní po té době spokojen, měnil bys na ní něco?
Co bych měnil? Nemám ambice, že bych něco na tom, co je hotové, měnil. Jsem spokojený úplně se vším (smích) . Já se v tom pak už nikdy moc nehrabu. Na masteringu si vždycky svoji desku poslechnu a pak už si ji nepouštím. Nejsem typ, který by si doma pouštěl vlastní písničky. Ať jsem dělal „Anděla na útěku“, „Křižáky“, „Elixír života“ a všechny ostatní desky, tak jsem jim dal všechno, co jsem v tu chvíli v sobě měl a to je pro mě rozhodující. Je hlavní, jestli do toho dáváš srdce. Když jsme točili „Radegasta“, tak jsem chodil pěšky v půl druhé, ve dvě ráno ze studia na hotel, žádné tramvaje už nejezdily, díval jsem se do každé prosklené výlohy po cestě a říkal si: Musíš tam nechat všechno! To byla taková euforie mládí, která k tomu patří.
Dva roky jste jeli s Kreysonem program „Návrat krále“, když přišla nabídka od Radima Pařízka k návratu do Citronu. Pro fanoušky to byl jako blesk z čistého nebe. Myslel sis, že se do té kapely ještě někdy vrátíš?
To byla úplně nádherná story. Radim mi zavolal s tím, že by chtěl udělat muzikál. Já jsem mu říkal, že jsem nikdy do žádného muzikálu nešel a jediné, co jsem kdy chtěl, bylo napsat svůj vlastní, což se mi nikdy nepovedlo. Říkal jsem si, že s Radimem by to mohlo vyjít, protože ten když něco chtěl, tak tomu dal všechno a byla 99,9 procentní jistota, že to nebude zbytečná práce. Ale říkal jsem mu, že bych napřed chtěl udělat desku, protože jsem měl připravené skladby a pak až muzikál. Pak Radim přijel za mnou do Loun, sedli jsme si v parku na lavičku a začal se svou vizí: S kytarou dobýt svět, ten patří jen nám. Já tak na něj koukám… Tomu chlapovi bylo tenkrát třia nebo čtyřiašedesát a říkám si: To není možný, tohle. To je borec. Ten má v sobě takovou energii. Pak jel na koncert z Ostravy přes Louny, hráli tady někde na západě a začal mi pouštět nějaké demosnímky a já mu říkám, že tohle není muzikál, ale normální písničky Citronu. Já na něj koukal, vůbec jsem nechápal, co se děje a on odjel. Já pak seděl doma a říkal jsem si: Ty vole, on chce, abych zpíval v Citronu. Naprosto jako když mě někdo bouchne pánvičkou do palice. Až potom, když pro mě poslal auto z Ostravy a já tam přijel, zjistil jsem, že žádná kapela neexistuje. Že není! Zjistil jsem, že ti tři kluci ho chtěli z Citronu vyhodit, že se ho chtěli zbavit. Nemohl jsem tomu věřit. To bylo hustý! Bylo na mě, jak se rozhodnu. Věděl jsem však jedno. Že já nejsem přivandrovalec. Že jsem pokrevní, protože jsem nazpíval „Radegasta“. V tu chvíli, když jsme se dali dohromady, už byla reálná šance, že se to celé nezhroutí. S tím ti kluci nepočítali.
Citron jste museli vybudovat vlastně od začátku, když v něm tenkrát nezbyl ani jeden ze starých členů. Bylo těžké najít nové spoluhráče?
Vůbec ne. Já už měl připravené nové hráče do Kreysonu. Vzal jsem Jirku Raina a Pavla Hanuse. Djordie Erič dělal zvukaře, ale byl to kytarista par excellence. Říkal jsem mu: Ty musíš vstát od toho pultu a jít na pódium. A on: Já nejdu nikam (smích). Takže my jsme Citron postavili v podstatě přes noc.
Netrápilo tě trochu, že když se začal Citron znovu rozjíždět, tak začal skomírat Kreyson?
On nezačal skomírat až potom. To bylo trochu složitější. Abych pravdu řekl, už jsem jako kapelník a nějaká vůdčí osobnost strašně zeslábnul. Ani jsme moc nehráli, jako kdybychom se motali v začarovaném kruhu. Fanouškům se to sice moc líbilo, protože po „Návratu krále“ jsme ještě postavili nové pódium. Najednou jsem ale cítil, že cesta s Radimem mi vyhovuje. Nemusel jsem se zabývat věcmi kolem. Teď bych rád vyjel s programem „Zlatej chlapec“ a vzkřísit to, včetně toho zahrát „Skalp“, „Fade Out“ a tyhle věci. To bych si chtěl zopakovat.
Pak přišel květen 2016 a fraška s koncertem v Kuřimi, kde Kreyson vystoupil, ovšem bez tebe. Proč jsi tehdy na koncert neodjel?
My jsme hráli kousek od Kuřimi den předtím akustický koncert, kde hrál i pan Kroc. Měli jsme tam hodinové vystoupení a já byl nemocný. Myslel jsem, že to druhý den bude lepší, ale nebylo. Chrchlal jsem, bolelo mě v krku, měl jsem teplotu. Ráno u snídaně jsem se domotal k tomu stolu, kde seděl Radek Kroc a Tomáš Krauz. Krauz říkal: Ty vole, ty jsi nějakej nějakej divnej, ty jsi úplně bílej… Já si pořád říkal, že to bude v pohodě. Ale během deseti minut, co jsme se tam bavili, se mě udělalo tak blbě a pak to úplně dodělal ten Radek Kroc, kdy jsem byl úplně v prdeli, tak on začal: A proč zrovna dneska, kurva, musíš bejt v prdeli? To je fakt inteligentní otázka. On tam předvedl tak hysterické vystoupení, které mi vzalo zbytky energie, že jsem věděl, že to nedám. On se nasral a jel tam sám, poštval celý fanklub, že ani nepřijedu vysvětlit, že nemůžu zpívat a podobné nesmysly. To by přece neměl dělat žádný muzikant, to by měli dělat jiní lidé, kteří jsou do toho zainteresovaní. Několikrát se mi stalo u Citronu i u Kreysonu, že to prostě nešlo. A to byla katastrofa. V tu chvíli všichni vidí jen sebe a nikoho tvoje problémy nezajímají. Já už ale od jisté doby jsem na sebe opatrnější. Ať chceš nebo ne, za dva roky mi bude šedesát a už se nehodlám nikomu zpovídat, když jsem nemocnej. A nenechám se vydírat. Radek ale úplně šílel, protože to byl jeho kšeft, který sehnal on a vletěl tam mezi fanoušky. Já jsem se ještě bavil s Marťulínem, šéfem fanklubu a vysvětloval jsem mu situaci. Ale pak se stalo to, co se stalo. Byla to ostuda. Běhali tam ožralí, něco tam křičeli jeden přes druhého… Zoufalí lidi dělají zoufalé věci. Ale nejzoufalejší jsou ti, kteří jsou pod jevištěm a ještě tomu tleskají. Vezmi si to tak, zoufalec může přežít, jen když mu zoufalec zatleská.
Tušil jsi, že by tento koncert mohl být startovní výstřel k aktivitám tehdejších muzikantů Kreysonu bez tebe? Teď samozřejmě narážím na projekt Daniela Kroba a Radka Kroce Kreyson Memorial.
Kdyby to byl revival, tak je mi to jedno, ale oni si to začali přivlastňovat. Já jsem ještě fanouškům napsal, že oni nemají sílu ani duchovní odkaz. Oni ten meč, ten Excalibur, z toho šutru nevytáhnou. Oni ho můžou ulomit, ale nevytáhnou ho. Lidi snad pochopili, co jsem tím chtěl říct. Vždyť oni vedle „Fade Out“, „Čarovné noci“ a „Nejde vrátit čas“ napsali hit „Motorka“. A to je potvrzení toho, co jsem říkal. A je to jenom o tom, že by motorkáři někdy někam mohli tuhle kapelu vzít, tak napsali tohle. Dřív mě to mrzelo, teď už je mi to jedno.
Rok 2016 byl pro tebe mnohem důležitější v tom, že vyšlo comebackové album Citronu „Rebelie rebelů“ a dal jsi dohromady novou sestavu Kreysonu. V sestavě se objevil bubeník Mike Terrana a kytarista Roland Grapow. Jak k tomu spojení došlo?
To vymyslel Jirka Rain. On je expert na to spojovat se přes hranice a oceány a má s tím zkušenosti. Ty kluky znal, u Grapowa točil desky. Ale nemělo to patřičnou odezvu. Přišlo čtyři sta lidí, což je málo. Byl problém i s logistikou, dát všechny takhle na dálku dohromady. V zásadě jsme se pak s agenturou domluvili, že když někdo bude chtít vidět Kreyson s Terranou a Grapowem, tak že není problém, ale musí to zaplatit. Nic víc, nic míň…
A jak je to teď s Kreysonem?
Upřímně řečeno, nevím. Ale kdo jiný by to vlastně měl vědět… (smích) Chtěl bych udělat ještě jednu desku, kterou bych se s fanoušky rozloučil. Ale to není jen tak. Dneska všechno vzniká na koleni a podle toho to taky tak vypadá. Éra, kdy se jezdilo do studia, co bylo opravdu studio a ne doma nějaký počítač s monitorem, je už pryč. Já měl tenkrát opravdu velké štěstí na Honzu Němce v Hannoveru, kde jsem se potkal s Running Wild a mnoha dalšími lidmi a viděl, jak pracují. Samozřejmě Němec měl velkou účast na úspěchu Kreysonu. Byl producent a gramofonová firma. Ta firma zaplatila produkci, já se postaral o skladby a o texty, o svůj projev a producent hlídal všechno kolem. Byla firma, která dělala distribuci, byla firma, co dělala reklamu v televizi, rádiu a časopisech a všechno bylo přirozené. Dneska už to tak není. Není to teritorium. Když máš za sebou miliardáře, pak tě hrajou všude. Vím, jakou Radim vynaložil energii, fyzickou, psychickou a materiální, aby „Schoulená“ byla hrána v rotacích v rádiu a proto ji lidi znali. Když dnes přijedu zahrát někam na svatbu, tak chtějí zazpívat „Schoulenou“. A je to tím, že ji znají. Není za tím jen písnička samotná, ale Radim, který ji dostal do rádií.
Jak je na tom tvoje hudba ve vztahu k českým rádiím? Na rockových rádiích ji hrají poměrně často, ale co komerční rádia? Myslíš, že ještě uděláš hit, který by měl stejný dopad jako kdysi „Vzdálená“ nebo „Čarovná noc“?
Nikdy! A ani kdyby tam ty ambice byly. Je možná smutné, že mi takovou otázku dáváš právě ty. Já ti to řeknu takhle. Napíšu krásnou písničku, ale ty za mnou musíš přijít a říct, že tady máš prostředky na billboardy, máš pod palcem Český rozhlas a Českou televizi, máš Novu, Primu, máš tohle všechno. Pak se na tu písničku natočí obrázky a ona pojede. Billboardů musíš udělat tři vlny, pak půjdou časopisy, noviny. Postupně to roztočíme tak, že to bude tak velké jako Lady Gaga. Když já tu písničku napíšu a ty budeš mít za sebou všechny tyhle věci, tak věřím tomu, že bude ještě jedna „Vzdálená“ a ještě slavnější než ta původní. Ale my tohle nemáme a nedokážeme to ovlivnit. Není to jen o penězích, ale i o lidech, kteří tuhle práci umí. Kteří mají lokty i kontakty a kteří dokáží tyhle věci. I když internet se zdá být v tomhle primární, není to ta nosná páteř. Tou jsou pořád komerční média.
Už víš, jaká sestava by měla s tebou hrát program "Zlatej chlapec"?
Udělali jsme jeden koncert na Benátské noci, což už je dva roky a ten se nám povedl. V zásadě chci mít vedle sebe lidi, kteří to chtějí dělat, ale spíš to chci stavět na svém jméně. Každý rok to může být jiná sestava. Nechci už to svazovat do nějaké kapely. Hlavně se o kapelu už nechci vůbec starat a mám na to člověka, který tyhle věci zařídí.
Když by ses zpětně podíval na svou kariéru, jaký nejlepší moment ti utkvěl v paměti?
Největší bylo to, že tenkrát se otevřela vrata a já jsem vylezl na ten kopec. Jiný okamžik bych asi nevypíchl. Myslím si, že pro mě je po těch letech největší poctou, že mě někdo pozve na svatbu, narozeniny a tak. Tam si povídáme, zazpíváme, dostanu výslužku a jedu domů (smích). Já mám celým srcem rád vesnické akce. Zabijačky, oslavy, kam můžu přijít jako překvapení a zazpívám „Vzdálenou“. To je taková úžasná atmosféra, taková sváteční.
Stejně jako řada tuzemských legend působíš na scéně už od
osmdesátých let, což za chvíli bude už čtyřicet let. Vidíš v Čechách, na Moravě nebo na Slovensku další kapely, které vás jednou dokáží plnohodnotně na scéně zastoupit?
Prej legendy (smích). Co je to legenda? To je něco, co je uctívané… Hele, to není nutný, aby nás někdo nahrazoval, lidi jsou dneska úplně jiní. Celé se to posouvá jinam. Ale všechno, co bylo i bude, je dané ozvěnou srdce lidí. Je to o tom, co je dokáže uchvátit, přitáhnout nebo nadchnout a to je v každé době. Každá má své idoly. Věřím, že přijdou noví muzikanti, kteří dokáží zaujmout…
|
