Superskupiny nemívají zpravidla dlouhou životnost a proto je překvapující, že se Resurrection Kings znovu hlásí o slovo. Jejich bezejmenný debut vyšel v roce 2016 a nepředstavoval nic jiného, než dobře zvládnuté řemeslo. Dnes už leží zavátý prachem času... Žádný žánrový klenot se nekonal. Od tak zkušených muzikantů jako je bubeník Vinny Appice (ex-Black Sabbath, Dio), kytarista Craig Goldy (ex-Dio), basista Sean McNabb (ex-Great White, Dokken, Lynch Mob, Quiet Riot) a zpěvák Chas West (ex-Bonham, Tribe Of Gypsies) se přece jen čekalo něco víc. Formálně nebylo jejich debutu co vytknout, ale pokud jste si vzali jednotlivé skladby, přišli jste na to, že se žádná velká paráda nekonala. Tato čtveřice sice vždycky platila za výtečné mistry svého řemesla, ovšem v seskupeních, kde jednotliví hudebníci hráli, byl vůdčím skladatelem vždy někdo jiný. Jejich vlastní skladby proto nemohli a vlastně ani dnes nemohou konkurovat těm nejlepším věcem, na kterých se jako muzikanti podíleli. Žádné další „Holy Diver“ ani „The Last In Line“ se před pěti lety nekonalo. A nekoná se ani teď…
Ze sestavy zmizel basista Sean McNabb a na jeho místo byl jako studiová výpomoc dosazen protřelý všudybyl hardrockové scény, italský multiinstrumentalista Alessandro Del Vecchio, jehož přítomnost v nekonečné řadě projektů firmy Frontiers Music vzbuzuje v posledních letech spíše pochyby a jeho angažovanost po boku kdysi velice slavných muzikantů už začíná být krajně podezřelá. Kam totiž Del Vecchio zavítá, tam je jasné, že se bude hrát podle striktních pravidel a opisovat z minulosti. Naposledy se tak dělo u posledních alb Hardline a děje se to i zde… Jde se na to trochu jinak než u Hardline, rozmáchlý melodický styl se nechává přede dveřmi nahrávacího studia, ovšem i tak je na druhém albu Resurrection Kings cítit jasná snaha o návrat do osmdesátých let. Album „Skygazer“ je opatřeno (jak to už bývá) moderním zvukem, který je však znovu uniformní a přes všechny množné vymoženosti soudobého studia mu chybí velkolepá produkce, která byla pro daný styl hudby v jeho nejslavnějších letech velice důležitá.
Pokud chcete slyšet skvěle zahrané skladby s výtečnými instrumentálními výkony a slušným pěveckým projevem, mohou být Resurrection Kings dobrou volbou. Ovšem jen v případě, že si vystačíte pouze s tím a nebudete hledat mistrovská díla, na jakých se tato čtveřice muzikantů podílela v minulosti. Rutina? Ano, to je přesně to pravé slovo, jaké na vás ze „Skygazer“ dýchne. Těžká profesionalita se na této nahrávce snoubí s jistou formou skladatelské vyčpělosti. Appice, Goldy, West i Del Vecchio sice přesně ví, jak má silná hardrocková skladba vypadat (vždyť je také minimálně Appice a Goldy v minulosti nahrávali…), ale nakonec ze svých nápadů takový monolit nedokáží postavit. Chybí jim přidaná hodnota, která byla minimálně na prvotních deskách Dio (když už se Resurrection Kings prezentují jako pohrobci kapely Ronnieho Jamese Dia) přímo hmatatelná.
„Skygazer“ se tváří jako velké dílo, včetně stylově bez chyby vyvedeného (ač trochu klišovitého) obalu, ale ve výsledku se jedná pouze o lehce nadprůměrné dílo, naplněné spíše nevýraznými kompozicemi, postrádajícími větší hitové ambice. Paradoxně nejlepší skladbu si kapela nechala až na samý konec nahrávky, jelikož „Calling All Angels“ jako jediná má silný tvůrčí potenciál. Zbylých deset věcí proletí ušima a nezanechá hluboký dojem ani po několikerém poslechu. Vyloženě nezaujme pilotní singl v podobě titulní skladby, ani přímočařejší hardrockové kusy typu „Savior Of Souls“, „Tears“ či Troubled Soul“ a nepotěší ani klišovitá balada „Don`t Blame Our Love“. Ještě méně dokáže chytit „Fight Against Our Pride“, jenž by sice ukázala mít hitovější ambice, ale na kolena ji sráží úvod, ve kterém kapela takřka bezosytšně vykrade feeling úvodního riffu skladby „Do You Like It“ od Kingdom Come.
Toto album jako kdyby plně symbolizovalo stav současné hardrockové scény. Ten není ještě vyloženě tragický, stále má co nabídnout, ale dává jasně na srozuměnou, že skutečně velká díla se tvořila už před třiceti lety. Scéna stále využívá zkušeností matadorů, kteří u toho byli, ovšem jejich síla je dnes už sotva poloviční a inspirační studnice postupujícím věkem začala notně vysychat. Pořád jistá část dávné síly zůstala, ale už není tak velká, aby dokázala ohromit hned první ránou…
|
