Kings Of Dust jsou mrtví, ať žijí Atomic Kings! Tak by se jednoduše dalo shrnout dění kolem aktivit amerického basisty Grega Chaissona, který je hlavním tvůrčím mozkem těchto hudebních těles. Greg si největší jméno udělal na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy byl členem kapely Badlands, v níž působil spolu s bývalým kytaristou Ozzyho Osbournea Jakem E. Leem. Poté se ze scény vytratil, když se nejprve věnoval rodinným povinnostem a nakonec musel svést nejtěžší boj svého života se zákeřnou rakovinou, ale to vše je minulostí. Děti odrostly, rakovinu Greg překonal a stojí znovu na pódiu s baskytarou na krku. S Atomic Kings, kteří vznikli na troskách Kings Of Dust dokonce plánuje ještě letos udělat novou desku, o čemž se rozhovořil v našem rozhovoru.
Když jsme domlouvali rozhovor, tak jsi říkal, že jedeš hrát do Texasu. Znamená to, že se situace v USA dostává do normálu? Věříš, že už pandemie končí?
Dostáváme se do normálu, ale ještě to není všechno na sto procent. Třeba v Arizoně a v Texasu je to víc otevřené, takže tam můžeme hrát a ani roušky se nemusí nosit úplně všude. Čeká se, že třeba někdy v listopadu by se všechno mělo zase vrátit o trochu víc do normálu.
Nejnovější zprávou je změna názvu tvé kapely z Kings Of Dust na Atomic Kings. Proč k tomu došlo?
Opustil nás zpěvák a tak jsme chtěli začínat s čistým štítem a zanechat Kings Of Dust za sebou, v prachu. Ale ta část mého života s Kings Of Dust se mi líbila. Navíc naše deska nám dala dost práce. Pracovalo na tom spousta producentů, hudebníků a skladatelů. Teď je to jiné. Všechno píšeme jen my čtyři v kapele, tak jsme si říkali, že tomu dáme i jinou značku. Všichni držíme stejný směr a už za sebou netáhneme nic z časů Kings Of Dust. A lidem se naše tvář líbí.
Proč vás vlastně Michael Thomas Beck opustil?
Šli jsme různými směry. Michael se chtěl připojit ještě k jiné skupině, s čímž jsme měli docela problém, protože se nejednalo jen o malé projekty, ale o regulérní kapelu, která hrála docela velké koncerty. My ostatní jsme byli loajální k naší skupině. Tam někde se to pokazilo. Nakonec jsme mu popřáli hodně štěstí a šli hledat někoho jiného. Upřímně doufám, že se mu daří a že najde to, co hledá. A Ken je úžasný, pasuje mezi nás, stejně jako jeho hlas k našemu materiálu.
Kde jste Kena Ronka našli? Jeho jméno je u nás dost neznámé…
Já jsem ho načapal za barákem, jak se mi hrabe v popelnici (smích) . Neee, už jsem s ním před časem hrál v nějaké tribute kapele. Ken je v Phoenixu hodně známý zpěvák, lidi ho mají rádi, Jimmy (Taft, bubeník, pozn. aut.) s ním taky pracoval, takže když Michael odešel, tak nás všechny napadl jenom Ken. On starší nahrávky znal a ty nové se mu líbily. Nastala sice trochu divná situace, protože Ken a Michael jsou kamarádi, ale jakmile se to urovnalo, tak šlo všechno dobře. Ještě bych k tomu řekl, že zájem měli i jiní zpěváci, a to dokonce i mimo Arizonu, ale my jsme se rozhodli právě pro Kena.
S Kings Of Dust jste loni vydali eponymní debut. Jak jsi s albem s odstupem času spokojený?
Podle mě je to dobré album. Hodně dobré. Samozřejmě o něm nemůžu tvrdit, že je dokonalé. Časem vypozoruješ věci, které chceš změnit. Každopádně náš výkon na něm je dobrý a kvalitně odvedený. Všichni kluci hráli a zpívali dobře, písničky jsou dobré a některé se ti vybaví hned, jak se řekne jméno Kings Of Dust. Taky je tam hodně kytarových sól, což byla pro našeho kytaristu velká výzva, kterou zvládl na jedničku, i když byl trochu nervózní. Chtěli jsme na desku dostat syrový zvuk sedmdesátých let, což se nám povedlo. Dneska už se takové podobné desky moc netočí, ale nám se to líbí a chceme v tom pokračovat.
Máte tedy v plánu s Atomic Kings vydávat nové album, které by navazovalo na Kings Of Dust?
Už teď poptáváme studia a snad ještě tenhle rok naší novou hudbu nahrajeme a vydáme. Chceme se držet v sedmdesátých letech, protože skladby „Upon Reflection“ a „The Devil Made Me Do It“ z alba „Kings Of Dust“ byly napsány moderně a mezi lidmi se moc nechytly, což nás utvrdilo v tom, že naše vlivy leží právě v sedmdesátých letech. Máme v sobě víc funky, blues a hard rocku.
Vzpomeneš si ještě, proč ses v osmdesátých letech rozhodl přestěhovat do Los Angeles? Čím tě to město lákalo?
Byl jsem tehdy v dost populární skupině Surgical Steel, odkud mě ale vyhodili. Tenkrát byl metal ještě v plenkách, to byl rok 1982 a já jsem se rozhodl přestěhovat právě do Los Angeles. Kurva, tam se toho dělo… Mötley Crüe, Rough Cutt, Ratt, Great White, Dokken a další takové kapely. A tak jsem se vydal do epicentra téhle hudby. Měl jsem i spoustu nápadů, které vycházely z této scény. Hned ze začátku jsem se přidal ke kapele Steeler, která v té době už měla docela dobré jméno a fanouškovskou základnu, což nám zaručovalo hodně koncertů. V té době jsme byli u toho, když se dělo skutečně něco velkého. Kamarád mi pořád říká, že bych měl o tom napsat knížku, všecky ty moje zážitky a příběhy ze Sunset Stripu osmdesátých let. Bylo by to hodně unikátní, ostatně jako L.A. v té době. Občas si říkám, proč ne, ale spíš jako komiks, kde bych byl já sám jako superhrdina (smích).
V Surgical Steel jsi hrál heavy metal, ale dnes jsi známý spíše svým bluesovým feelingem…
To bylo ještě v Arizoně, když přišla Nová vlna britského heavy metalu a všechny ty kapely jako Saxon, Tygers Of Pan Tang, Iron Maiden nebo Judas Priest. Bylo to super! A první z metalových skupin v Arizoně byli právě Surgical Steel, kam jsem přispíval i vlastními skladbami. Byl to takový mix mezi Iron Maiden v začátcích a Judas Priest. Ale protože já jsem začal hrát v sedmdesátých letech, tak mě ovlivnily i jiné věci. Tak je to i v současnosti. Třeba Ryan (McKay, kytarista Atomic Kings, pozn. aut.) má popové vlivy, které se pak mísí v tvorbě našich skladeb a funguje to skvěle.
Velice známý jsi účinkováním v kapele Badlands. Jak tahle kapela tehdy vznikla a jak ses dal dohromady s Jakem E. Leem?
Jakea jsem potkal při konkurzu u Ozzyho Osbournea před natáčením alba „The Ultimate Sin“. To bylo ve Skotsku, kam jsem letěl a tam jsme si nějak padli do oka a zůstali jsme v kontaktu. Říkali jsme si, že až opustí Ozzyho, tak spolu něco založíme. Bylo to skvělé a kamarádi jsme dodnes.
Obě alba Badlands jsou dodnes hodně ceněná. Proč myslíš, že nedosáhla platinových prodejů a celosvětového úspěchu?
Protože jsme nasrali nahrávací společnost, která potom nikdy znovu nevydala naše nahrávky, i když měly potenciál. Lidi je měli rádi, ale co.... Já mám jiná alba, za které jsem dostal zlatou desku. A hlavně nelpím na minulosti, nesedím a neříkám si: “Kéž by se Badlands dali zpět dohromady.” Ale od hudby, kterou tahle kapela kdysi hrála, se vlastně až tak moc nevzdaluju ani teď. Je pravda, že s Jakem jsme si byli hudebně dost podobní, takže věci, které pro Badlands psal, se mi líbily. Možná by ale nebylo špatné, kdyby ta alba znovu vyšla, protože mám pocit, že za některé naše vinyly lidi dokonce platí i několik stovek dolarů.
Někde jsem četl, že jste po debutovém albu vyhodili Erica Singera, který se pak přidal Kiss. Byl jeho odchod skutečně tak bouřlivý?
Nooo… Eric se na rok přidal k Aliceovi Cooperovi. To byla Aliceova kapela, ne jeho, ale on byl vždycky jeho velký fanoušek, takže s tím byl smířený a v pohodě. Pak už to šlo jinam. Když se pak přidal ke Kiss, tak se z něj musela stát jedna z těch postav a charakterů, konkrétně The Cat, protože tam prostě mají všichni svoje role. Bývali jsme s Ericem velcí kamarádi, ale věci se vyvinuly a každý si šel jinou cestou. On chtěl jít víc do komerce a to, co třeba Jake napsal, tak se Ericovi moc nelíbilo. Je to super bubeník, to je jisté, ale my jsme si pro druhé album vybrali Jeffa Martina, který byl také skvělý a pro „Voodoo Highway“ určitě lepší volbou. Byl to takový jammový bubeník a oproti Ericovi víc uktovený v sedmdesátých letech. Pro nás byl Jeff tím pravým.
Badlands skončili po smrti zpěváka Raye Gillena. Nesnažili jste se s Jakem tehdy hledat náhradu a pokračovat dál?
Když náš Ray poprvé opustil, tak jsem ho sice pak vzali zpátky, ale i tak nám bylo jasné, že u nás nevydrží. A jak máš sakra nahradit Raye Gillena? Podle mě to byl jeden z nejlepších zpěváků jeho generace, ne-li vůbec. A lidi na něj byli zvyklí a my věděli, že v jiné podobě už nás fanoušci nepřijmou. Proto se podle mě Badlands nikdy nevrátí.
V devadesátých letech jsi hrál s Patem Traversem či Craigem Eriksonem, byl jsi i členem kapely Blindside Blues Band. Jak na tu dobu vzpomínáš a co pro tebe tyto různé projekty znamenaly?
Já jsem v těchto kapelách nikdy příliš zainteresovaný nebyl. Spíš se jednalo o projekty, nahrávky na zkoušku a tak, takové jednorázovky, i když stály za to. Možná to teď budce znít blbě, ale pro mě za tím byly hlavně peníze, navíc za to, co člověk dělá rád. Oproti Badlands se vždy jednalo o bluesovější záležitosti, ale zase jsem v nich poznal různé lidi a trošku jsem si rozšířil obzory.
V té době jsi také natočil sólový debut „It`s About Time“. Myslíš, že se tví fanoušci dočkají někdy pokračování tvé sólové kariéry?
Je to tak, že Atomic Kings jsou v podstatě pokračováním mojí sólové kariéry. Tam přináším svoje nápady a s ostatními je rozvíjím. Je pravda, že „It`s About Time“ byla oproti Atomic Kings více bluesová. Možná se k tomu znění ještě někdy vrátím, ale nic konkrétního v plánu nemám.
Po roce 2000 jako kdybys zmizel z očí veřejnosti. Věnoval ses tehdy hudbě? Pokud ano, v jakých projektech jsi hrál?
Ani ne. Staral jsem se o svoje děti. Můj čtyřletý syn byl také jeden z důvodů, proč jsem opustil L.A. a vrátil se zpět do Arizony. Prostě jsem chtěl být táta. Dneska už mi moje dcera pomáhá v našem obchodě... Chtěl jsem být táta, který učí dceru tancovat, kluka hrát fotbal, baseball a tak. Občas jsem hrál v nějakých cover kapelách, ale to nebylo nic vážného. Sám jsem se tak nějak ztratil z velkého showbussinesu. Tehdy jsem potkal kamaráda Ryana, se kterým dnes hraju v Atomic Kings.
S Jakem ses znovu sešel, když zakládal Red Dragon Cartel, odkud jsi kvůli nemoci musel odejít. Cítíš se dnes už zdráv?
Ano, cítím. Když se Jake probral ze svojí hibernace a dával dohromady Red Dragon Cartel, tak mi zavolal, jestli si nechci s nimi zahrát na basu. Já bych v té kapele zůstal, nebýt rakoviny. Musel jsem se léčit, a oni pochopitelně museli vzít nového basistu, což chápu. A když jsem se toho svinstva zbavil, tak jsem se soustředil na Kings Of Dust, se kterými jsem po dvou letech udělal desku. Každopádně se na Jakea nijak nezlobím.
Dnes žiješ ve Phoenixu, kde trénuješ baseball a vedeš společnost Bizzare Guitar & Drum. Jsi fanouškem baseballu?
Můj syn hrál basebal ve škole, tak jsem tam šel dělat trenéra. Pak jsem trénoval i v různých rekreačních ligách a sám občas i hraju. I moje dcera se věnuje softballu. Já mám sport rád a dříve jsem i dělal box.
Mohl bys říct něco k tvým dalším aktivitám jako je obchod Bizzare Guitar & Drum? Co v něm nabízíš a jací muzikanti do něho chodí?
Dělá tu se mnou Ryan, který je zde ta největší hvězda (smích). Občas se u nás ukáže Joe Bonamassa, když má cestu kolem a nedávno zavítal Biff Byford ze Saxon. K vidění je tu i známý texaský kytarista Chris Duarte nebo Rick Nielsen z Cheap Trick. Ono to všechno začalo tak, že původní majitel obchodu Bob Turner, který nás v roce 2015 opustil, dělal nějaké věci pro Paula Stanleyho a Ace Frehleyho a z utržených peněz nakoupil kytary a otevřel obchod. Dnes už je to docela velká záležitost, máme tu výborné značky kytar a celkem tak patnáct set kousků. Je skvělé, že se nejedná o žádný řetězec, ale místní obchod s osobním přístupem. Učíme tu i děti hrát na kytaru, což je skvělý pocit. Myslím, že nám to jde docela dobře.
|
