Budou mít Mordred co říct v dnešní době, když jejich dávná tvorba jasně symbolizovala odvážné experimenty přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy šlapali na paty slovutným Faith No More? Tehdy byla scéna rozkastovaná, hlavní proud stále ještě vytvářel losangeleský hair metal, na který ovšem tvrďáci koukali skrz prsty a vyžívali se v mnohem divočejším thrash metalu. Ten nabíral na intenzitě, v podhoubí už bujel death i black a do všeho začínaly pronikat vlivy elektroniky. Pouze v opatrné, jakési pionýrské formě, ale přece jen… Mordred hair metal nenáviděli. O to více fičeli na thrashové vlně, ovšem ani s jejím klasickým zněním se nespokojili. Po dřevních začátcích, v nichž vlastně jen opisovali od Metallicy, Slayer, Anthrax a dalších, přišel zlom ve chvíli, kdy do svých řad přijali klávesistu Aarona Vaughna, který si moc dobře uměl poradit i se samplovanými zvuky. V tu chvíli se zrodilo v kapele něco zcela nového, co jí mělo zajistit takřka kultovní postavení.
Jenže vše trvalo krátce. Po klasických albech „Fool`s Game“ a „In This Life“ práskl dveřmi zpěvák Scott Holderby a všechno se začínalo kazit. Ne, že by Holderby byl nějaký velký zpěvák, ale přece jen jeho charisma bylo pro kapelu důležité. První počin s jeho nástupcem Paulem Kimballem „The Next Room“ se moc nepovedl a to Mordred definitivně zlomilo vaz. Po pěti letech od debutu už byli okoukaní, na scéně byly jiné štiky, které na věc šly chytřeji a cesta k rozpadu byla nevyhnutelná. Ten trval hodně dlouho. Přes několik pokusů o obnovu kapely se comeback naplňuje až nyní. Mordred sice posledních pár let brázdili koncertní pódia, ovšem k pořádnému reunionu je třeba také nová deska a ta je tu až nyní. Pomůže novinka „The Dark Parade“ Mordred při jejich novém startu nebo jen ukáže, že jejich hudba, tak úzce spjatá s určitým časovým obdobím minulého století, už nemá v současné době své místo?
Předně je třeba říct, že Mordred rozhodně nepřekvapili. Pionýrské doby jsou dávno fuč a zbyla jen vzpomínka na dobu, kdy skutečně měli co říct. „The Dark Parade“ je čistě zpátečnická deska, která na druhou stranu svou jistou kvalitu pořád má. S tím se ale fanoušci progresivně laděných prvních dvou alb pravděpodobně zcela nespokojí. Kapela znovu staví na thrashovém základu, který je určujícím prvkem i jejich současné tvorby, přidávají houpavá hardcorová tempa, hravé funky, samplované plochy a trochu toho hudebního šílenství po vzoru Faith No More. To by bylo v pořádku, většinou se nedá spoléhat na to, že kapela po svém dlouholetém mlčení přijde znovu s průkopnickou deskou. Horší je fakt, že Mordred chybí dobré skladby.
Úvodní „Demonic #7“ zatahá za thrashový řetěz, hned z počátku skladby se vyvalí harmonická kytarová sóla, která jen předznamenávají ostrý atak, ovšem jeho spojení s rapovým mluvozpěvem je věc už tak přežitá, že dnes nikoho neohromí, ba co více, spíše dokáže navodit pocity opačné. „Malignancy“ a „I Am Charlie“ jsou dobré skladby, na kterých je znát, že si na nich kapela dala záležet, ovšem brzy se znovu začíná projevovat skladatelská bezradnost. Ta vrcholí v titulní písni, která by chtěla být velmi ambiciózním dílem. Přehršel nesourodých nápadů, ve kterých se pohybujeme od thrash/hardcorového úvodu až k dechovce Latinské Ameriky (což by mohla sice být zajímavá kombinace) zde prostě nefunguje, výsledkem je pouze stylový a kompoziční zmatek. Překvapí závěrečná „Smash Goes The Bottle“, která přepisuje pravidla celé desky. Příjemný úvodní riff ve stylu jižanského rocku je vítaným osvěžením, stejně jako Holderbyho projev, jenž opouští štěkavé rapové pasáže a částečně pokukuje i po rukopisu dávného ikonického frontmana Thin Lizzy Phila Lynotta. Skladbou se navíc jako had proplétají melodická sóla jako z dílny Iron Maiden, což je nakonec také vítaná deviza. To nejlepší a nejpřesvědčivější si Mordred nechali na závěr, ovšem je otázka, zda to stačí.
I přes moderní a precizní zvuk se totiž projevuje jistá zatuchlost. Fanoušci sice budou uspokojeni (už asi jen tím, že tahle kapela vůbec něco vydala), ale ke sluchovým orgasmům ne a ne dospět. Po letech by si posluchač zasloužil něco, co by jej nenutilo sáhnout spíše po starých deskách...
|
