Kdeže Metal Queen… Přezdívka, kterou kanadské zpěvačce Lee Aaron dali fanoušci v osmdesátých letech podle jejího klasického alba z roku 1984, už dávno neplatí. Přestože se tehdy vedly debaty o tom, jestli Lee Aaron skutečně hraje metal, nebo se jedná jen o lehce přitvrzený hard rock se známkami hollywoodského glamu, dnes jsou podobné úvahy bezpředmětné. Doby, kdy metalista byl zarputilým jedincem, odmítajícím jinou pravdu než tu, kterou hlásili Iron Maiden, jsou už dávno pryč a zároveň se Lee Aaron léty odkopala a ukázala, že její tvorba toho s heavy metalem moc společného nemá. Sice ještě dlouho po vydání „Metal Queen“ stěny fanouškovských pokojů plnily plakáty s Lee, oděnou do oblečků a lá Manowar, její zcivilnělá image z dalších let byla mnohem přitažlivější. To už Lee hrála spíše hair metal a v devadesátých letech přičichla k alternativnímu rocku a grunge. Staří fanoušci to sice nesli nelibě, ale známka Metal Queen se setřela jednou pro vždy. A nakonec je to asi dobře…
Dnes by o tvorbě Lee řekl snad jen tetřev hlušec, že hraje heavy metal. Zpěvačka se vrátila ke svým kořenům, k hard rocku sedmdesátých let, na který roubuje vlivy blues, power popu a klasického amerického písničkářství. Možná proto jsou její nové desky uvěřitelnější než díla, na kterých si pohrávala s heavymetalovou myšlenkou. I když se jí deska „Fire And Gasoline“ z roku 2016 příliš nevyvedla, protože brousila moc do soudobého popu, o dva roky mladší nahrávka „Diamond Baby Blues“ byla už o něčem jiném a Lee se na ní vrátila ve skutečně silné formě. Ta trvá i dodnes, přestože bluesové vlivy z „Diamond Baby Blues“ (nezapomenutelná je především baladická „The Best Thing“) jsou na novince „Radio On!“ více potlačeny do pozadí. Vpřed se dere spíše hardrocková energie a melodie, které mají kořeny u Cheap Trick nebo dokonce The Beatles. Nic nového pod kanadským sluncem se nekoná, ale vlastně o to ani nikdo nestál. Experimentálnější chvíle patřily do devadesátých let a Lee už má stylové úlety dávno za sebou…
Když vylétne úvodní riff „Vampin`“, vlastně tím definuje celou desku, přestože tato skladba není tím nejlepším, co Lee pro novinku připravila. Stylově ukáže směr a i přes absenci silného refrénu dokáže posluchače vtáhnout do děje. „Soul Breaker“ je už chytlavější, zpěvačka využívá svých zkušenosti z hairmetalových dob, čímž sice může lehce spadnout do retro škatulky, ovšem pořád si zachovává vlastní tvář. Má v zásobě i naprosto skvostnou hitovku „C`mon“ (lehce připomínající starý šlágr Cheap Trick „Surrender“), která sice koketuje s popem, ale obsahuje natolik silný a zapamatovatelný refrén, že si jej budete zpívat ještě hodně dlouho po jejím poslechu. Nakažlivý optimismus sálající z této skladby je pravou adrenalinovou injekcí, kterou tato deska potřebovala. Hned je vše zářivější, příjemnější…
Podobně, i když ne tak pompézně a načančaně, zní i titulní „Radio On!“ a „Great Big Love“, mezi které Lee vklínila pestrou paletu nálad v podobě riffové „Soho Crawl“, párty rockové „Russian Doll“ a zádumčivé „Devil`s Gold“, čímž se jasně ukazuje pestrost této desky. Třešničkou na dortu je na závěr nostalgická balada „Twenty One“, ve které Lee usedne ke klavíru, jenž na pozadí jejího hlasu zvoní jako kapky jarního deště. Emoce jsou v tu chvíli vypjaté k prasknutí, zpěvačka dokonale využívá barev svého nezaměnitelného hlasu. Ten je stále silný jako kdysi v osmdesátých letech a neztratil nic ze své naléhavosti a charismatu.
„Radio On!“ je pojata trochu jinak než „Diamond Baby Blues“, ale kvalitativní laťka dolů nepadá. Lee se nachází v hravější a roztančenější chvilce své kariéry a z alba tryská příjemná nálada. Snad vydrží ještě hodně dlouhou dobu…
|
