Pokud bychom měli vybrat jedinou kapelu, kterou by šlo označit za utajený tip post-hardcorové scény, tak by to pravděpodobně byli američtí Quicksand. A to nejen pro jejich hudbu, která vychází z kořenů amerického undergroundu přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy se svorně plivalo na Mötley Crüe nebo Poison, obdivně se vzhlíželo k Pixies, prvním albům Faith No More, demosnímkům Helmet a k seattleské scéně. Z toho všeho kdysi z newyorských sklepů vylezli právě Quicksand, jejichž cesta ke slávě se zdála být na počátku devadesátých let otevřená. Nic z toho však nebylo a rozhádaná kapela se po dvou silných albech v roce 1995 rozešla. Byla to velká škoda, protože deska „Manic Compression“ je dnes považována za klasiku žánru. V novém tisíciletí proběhl comeback a kapela vydala v roce 2017 velice dobré album „Interiors“, ale trable na sebe nenechaly dlouho čekat. Přestože s ním Quicksand nakoukli do oficiálního amerického žebříčku, museli řešit nečekaný problém.
Zdánlivě stabilní sestava Quicksand dostala trhliny ještě před vydáním „Interiors“, neboť kapela vyrazila dveře s kytaristou Tomem Caponem, poté, co se dostal do křížku se zákonem, když kradl v krámě v Arizoně. Že za vším byly drogy, není třeba dodávat a zbylé trojici došla s Caponem trpělivost. Musel se pakovat uprostřed rozjetého turné, kapela s ním okamžitě přerušila kontakt a na EP „Triptych Continuum“, vydaném v dubnu 2018 se poprvé představila v osekané sestavě. Tak to zůstalo i do dnešních dnů a novinku „Distant Populations“ točila pouze v osekané složení, v němž všechny kytarové party převzal frontman Walter Schreifels. Kupodivu na zvuku to není moc znát, ten pokračuje přesně v tradicích Quicksand. Ostatně, zeptejte se kteréhokoliv die hard hardcore fanouška a ten vám řekne, že ten pravý HC nátěr se vždy hraje jen s jednou kytarou, aby zvuk byl co nejvíce naturalistický.
A že „Distant Populations“ má přírodní, zemitý aspekt je holý fakt. Pryč je jistá načechraná neučesanost a pestrost předchozí desky. Na novince se jde až na dřeň a atmosféricky prvky, ač přítomné, jsou spíše tlačeny do pozadí. Hlavní je hardcorová neurvalost, která je zhusta prosycena garážovou atmosférou a seattleským soundem, jenž má v sobě notnou dávku temnoty. Na první poslech může „Distant Populations“ působit nevýrazným, skoro až monotónním dojmem, ale tohle zdání klame. Na to byli Quicksand vždy až moc zkušení a talentovaní muzikanti. I když otvírák „Inversion“ mocně rezonuje v hardcorovém duchu, prostoupeném dusnou atmosférou, už následující „Lightning Fields“ nechybí melodický základ, který čerpá z komerčnějších chvil Nirvany, čímž neztrácí ducha alternativního rocku devadesátých let. To je přesně ta parketa, která kdysi měla z Quicksand udělat velkou kapelu.
„Lightning Fields“ zůstane největším hitem desky, kterému však mocně šlapou na paty „Missile Command“ a „The Philosopher“, nepostrádající snovou atmosféru, jež čerpá ze spacerockového ranku. Tomu nahrává i trochu hrůzyplná minutová instrumentálka „Compacted Reality“, pošilhávající po zvucích starých hororů z meziválečného období. To dodává nahrávce specifický punc a rozbíjí to tvrdé hardcorové monolity, které jsou zastoupeny zmíněnou úvodní „Inversion“, v „Colossus“ nebo v „Katakana“, jež nabízejí méně přitažlivou část Quicksand. Síla kapely vždy ležela v práci s atmosférickými prvky a specifickou náladou, která je zastoupena, ač v menší míře, i na tomto albu.
Přesto je „Distant Populations“ typickou prací této newyorské trojice. Euforie z comebacku trochu vyprchala, ale rozhodně Quicksand nepředkládají tuctovou nahrávku, balancující na hraně průměru. Zbylá trojice je semknutá a ještě může dokázat zač je jejich hudby loket.
|
