Euforie z Kiss sálala na míle daleko. Nakolik byla uvěřitelná ví snad jen několik zainteresovaných jedinců, ale je fakt, že stará sestava se přece jen sehrála. I přes kolísavé výkony Petera Crisse ze začátku turné „You Wanted The Best, You Got The Best“ si všechno nakonec sedlo a celý podnik slavil nebývalý úspěch. Přestože kapela měla aktuálně venku nahrávku „Carnival Of Souls“, nikdy ji nepřijala zcela za svou a v době jejího oficiálního vydání už připravovala album nové, které mělo potvrdit legitimnost návratu staré sestavy. Bylo jasné, že nad Kiss visí Damoklův meč. Buď se jim nová deska povede nebo bude kapela už navždy odsunuta do kategorie dinosaurů, nostalgických kapel, těžících ze své minulosti. To Stanley a Simmons rozhodně nechtěli dopustit. Kapela angažovala slovutného producenta Bruce Fairbairna, který měl na kontě multiplatinové úspěchy s Aerosmith, Poison, Bon Jovi či AC/DC, čímž bylo zaručeno, že se opakování „Carnival Of Souls“ rozhodně konat nebude. Ani nemohlo, to už by Kiss definitivně zlomilo vaz.
Bylo naprosto jasné, jak deska musí znít. Musí to být nejklasičtější práce kapely, ovšem zároveň musí mít současný zvuk, který ji nenechá zahanbit konkurencí. Po divoké polovině devadesátých let, kdy se zdálo, že je klasický hard rock mrtvý, to měli být Kiss, kteří svým novým albem vrátí tento styl zpět do hry. Částečně se to podařilo, i když se o „Psycho Circus“ mluvilo jako o vypočítavém albu, nahraném pouze pro peníze. Jenže kolikrát Kiss tato slova za celou kariéru slyšeli… Důležitý je výsledek a ten je v případě této desky přesvědčivý. Album zní čerstvě i po letech a přestože se nejedná o nejlepší práci kapely, rozhodně stojí na čelních místech její diskografie. Kiss se podařilo doslova nemožné. Vrátili svůj původní duch zpět do hry, čímž smazali všechny dohady o tom, zda budou schopni dál tvořit se zdánlivě vyhořelými bývalými spoluhráči.
„Největší konkurencí nám byla vlastní minulost. Ten stín minulosti byl pro nás nejvyšší laťkou. Museli jsme se tomu absolutně oddat a taky získat jistotu, že nejen oživíme legendu, ale že ji i překonáme… Není nic horšího, než když se krásná vzpomínka poskvrní srovnáním s realitou.“ Paul Stanley
V srpnu 1998 bylo jasno. Na konci prázdnin do éteru vtrhla jako uragán skladba „Psycho Circus“. Starým fanouškům okamžitě zmizela pachuť po albu „Carnival Of Souls“, protože pilotní singl „Psycho Circus“ jim vrchovatě nabídl všechno, co od Kiss čekali. Žádné stopy po grungi ani alternativě, ale čirá oslava rock n`rollu. Z Frehleyho kytary znovu létaly blesky, Stanley tancoval v záři reflektorů a Simmons vše pozoroval zezadu s ďábelským šklebem a dolárky v očích. Úderný slogan „Welcome To The Show“ značil nový začátek, příchod nových vzrušujících věcí pod starou vlajkou. Fanoušci byli v euforii, TOHLE byli ti Kiss, které chtěli slyšet. TOHLE byla přesně ta rána mezi oči, která udělala čekání na celou desku takřka nesnesitelným. Ta vyšla 22. září a vyhladovělé příznivce dokázala zasytit. Sice ne tak jako pilotní singl, ale přece jen ukázala stárnoucí Kiss v tom nejlepším možném světle.
Laťka pilotní singlu byla tak vysoko, že jí dokázala přelézt už jen jediná věc a to typická Stanleyho hitovka „Raise Your Glasses“, vyrovnávající se hitům jako „Love Gun“, „Heaven`s On Fire“ či „Crazy Crazy Nights“. Stanley po dvou temnějších deskách „Revenge“ a „Carnival Of Souls“ opět zářil a strhával na sebe pozornost jako největší frajer na dvorku. Výtečný výkon podal i ve stadionové „I Pledge Allegiance To The State Of Rock N`Roll“, a bylo vidět, že byl po grungeových experimentech opět ve svém živlu. Nezklamal ani Ace Frehley s „Into The Void“, v níž opět nastavil rebelský výraz jako kdysi v „Shock Me“. Nezklamal ani Simmons, jemuž se výrazně povedl závěrečný kousek „Journey Of 1.000 Years“, vesmírná odyssea až někam do časů „(Music From) The Elder“, ovšem s přihlédnutím k tomu, že Kiss v roce 1998 byli čistě rock n`rollovou kapelou. Zafungovala i jeho valivá a atmosférou „Carnival Of Souls“ lehce načichlá „Within“, a koneckonců i bezstarostná popovka „We Are Ones“. „Dreamin`“, vzešlá ještě ze spolupráce Stanleyho s Brucem Kulickem, působí oproti zbytku Stanleyho věcí trochu nenápadně, i když se o žádném propadáku mluvit nedá. S tím sice hraničí „I Finally Find My Way“, kterou nazpíval Peter Criss, ale kapela (tedy zejména Stanley) doslova pohřbila refrénové vokály, hlasy až tahají za uši a jen podtrhují unylou atmosféru celé skladby. Nejhorší kousek předložil Simmons a nakonec se pod něj podepsala celá kapela. „You Wanted The Best“ měla být pro Kiss jakýmsi manifestem, ukázkou vnitřní síly, ale nakonec se stala jen neobjevnou, obyčejnou věcí, korunovanou laciným, skandovaným refrénem.
I přes několik zmíněných negativ dokázala „Psycho Circus“ přesvědčit a vrátit Kiss definitivně zpět do hry. Vše bylo sice strojené, protože vyšlo najevo, že Frehley a Criss se na natáčení alba moc nepodíleli a zastupovali je kytarista Tommy Thayer (ex-Black N`Blue) a bubeník Kevin Valentine, ale následné turné, jemuž dominovala 3D projekce, bylo opět trefou do černého. Ale za jásavou oponou celosvětového úspěchu už číhalo něco shnilého. Oba navrátivší se členové byli opět pevní v kramflecích a začali se dožadovat svých starých práv. A to samozřejmě Simmons a Stanley nechtěli slyšet. První na to doplatil Criss. Najednou šla euforie ze znovusetkání stranou, začalo se poukazovat na to, že jeho hra je v porovnání s Ericem Singerem (který se začal znovu objevovat v přítomnosti kapely) velmi slabá a když Peter začal svou obvyklou tirádu o penězích, byla mu rozvázána smlouva. Poroučel se i Ace Frehley, který s kapelou dojel „The Farewell Tour“, po němž měla celá existence Kiss končit, ale k další spolupráci už přizván nebyl. Po hluchých letech se pak Kiss znovu vrátili na scénu a to dokonce ve starých maskách, za nimiž už se ale neskrýval Criss ani Frehley. Jejich kostýmy začali od té doby oblékat Eric Singer a nově také Tommy Thayer. A tato skutečnost trvá až do dnešních dnů…
„Nikdy to neskončí. Klamali bychom sami sebe, kdybychom si namlouvali, že to sami dokážeme ukončit. Nemůžeme, ani kdybychom chtěli. Je to naprosto mimo naše rozhodování, protože Kiss budou pokračovat tak jako tak.“ Paul Stanley
Pořád je otázka, co s Kiss bude v dalších letech. Kapela už jede poněkolikáté turné na rozloučenou, což jí stejně nikdo nevěří. Gene Simmons připustil možnost, že on i Stanley půjdou do důchodu a jejich masky obléknou noví muzikanti. Tato představa je však absurdní, i když samozřejmě věk se zastavit nedá. Jejich současné koncerty jsou stále velký rock n`rollový spektákl, i když, stejně jako obě poslední alba „Sonic Boom“ a „Monster“, postrádají už část dávné energie. Kdo by jim to ale mohl vyčítat. Stopa, kterou udělali na scéně a v srdcích milionů posluchačů, je neskutečně hluboká…
„Kiss jsou megakapela. Jedna z nejoriginálnějších, co kdy byly…“ Ozzy Osbourne
|
