Původní vnitřní nerozbornost Foreigner vzala za své. Vyhazov basisty Eda Gagliardiho odstartoval nekončící sérii personální kotrmelců, které do dnešních dnů udělali z kapely zcela jinou formaci, v níž jediným členem, který si pamatuje nejslavnější časy, je kytarista Mick Jones. Na konci sedmdesátých let Foreigner byli jednou z největších nových kapel té doby, protože multiplatinové úspěchy alb „Foreigner“ a „Double Vision“ je postavili mezi největší hegemony scény. Co se týče prodejnosti z konec sedmdesátých let, Foreigner z rockových umělců v Americe konkurovali pouze Van Halen, Boston, Journey a Supertramp a předčili je pouze The Eagles nebo Fleetwood Mac. To bylo pro partu, která ještě před několika málo lety vymetala kluby a hospody, něco neskutečného. Ruku v ruce s tím byl na kapelu vyvíjen tlak ze strany firmy Atlantic Records, která se dožadovala dalšího horkého zboží. Kapela byla v jednom kole, což ostře kontrastuje se situací, která nastala o několik let později (o současnosti ani nemluvě…), kdy už bylo vydávání desky každý rok naprostou utopií.
Nejprve bylo třeba nahradit Eda Gagliardiho a volba padla na ostříleného britského borce Ricka Willse. Rodák z univerzitního města Cambridge na scénu vstoupil na konci šedesátých let, nejprve byl členem kapely Cochise, pak se spojil s bývalým kytaristou bluesrockových Humble Pie Peterem Framptonem a následně i kapelou The Small Faces, aby v roce 1978 natočil spolu s předákem Pink Floyd Davidem Gilmourem jeho sólový debut. Do Foreigner vstupoval už jako ostřílený a věhlasný muzikant, což byla věc, na které si Jones hodně zakládal. S Willsovým příchodem se na čas baskytarový post ustálil a jeho hra dala kapele nové dimenze. Při skladatelském procesu už tak velká pohoda nevládla. Jak přiznal později zpěvák Lou Gramm, kapela neměla dostatek potřebných nápadů na to, aby dokázala vytvořit tak silné dílo, jako byla předchozí dvě alba. To se na výsledku podepsalo, ovšem rozhodně se nejednalo o žádný propadák, Gramm přesto později naznačoval. „Prostě s tím albem spokojen zcela nejsem,“
Pravdou, je, že „Head Games“ je o něco slabší než debut i než „Double Vision“. Jestliže se na předchozích albech dala slabá skladba najít jen stěží, zde je pár kusů, které by se hodily jen na B stranu singlu. Kapela neslevuje z nastoupené cesty, což je jasně slyšet v úvodní žhavé a apřímočaré „Dirty White Boy“, díky níž album startuje v energičtějším stylu než „Hot Blooded“ předchozí nahrávku, ale brzy se projeví fakt, že nahrávání „Head Games“ kapela uspěchala a některé skladby umístila jen pro vyplnění místa. „Love On The Telephone“ ještě zafunguje, přestože už má méně výrazných momentů, výraznější skladatelské tápání ukazuje už singlová „Women“. Nejedná se o úplně nepodařenou věc, ale přece jen do síly někdejších hitů nebo právě „Dirty White Boy“ jí chybí mnoho. Stejný případ je i „Seventeen“. Tato skladba má sice silnou sloku, v níž kapela vsází na ostré tempo, ovšem naprosto nefunkční refrén ji dokonale rozmělňuje. Mezi tyto slabší kusy Foreigner vklínili velmi povedenou „I`ll Get Even With You”, která čest kapely na první straně alba zachraňuje.
Druhá polovina startuje ve velkém stylu titulní věcí, která se nakonec stala tím nejsilnějším, co deska nabízí. Je přesným prototypem hitovek první fáze vývoje Foreigner a v koncertním repertoáru kapely přežila dodnes. To se nedá říct o „The Modern Day“, ve které pěvecké otěže naposledy v historii kapely převzal Mick Jones. Ta časem úplně zapadla, v tomto případě je to trochu škoda, ač se jedná o poměrně neškodnou věc, sílu pořád má. Povedla se i nostalgicky laděná balada „Blinded By Science“. Ta jako kdyby chtěla předznamenat chystanou změnu, číhající za rohem. Naproti tomu „Do What You Like“ je neškodná skoro až countryovka, opět plnící funkci jakési výplně. Konec v podobě „Rev On The Red Light“ je znovu přesvědčivý, přestože po jejím skončení se zdá, že potenciál silného refrénu mohla kapela zúročit mnohem více. To je dnes už jen spekulace, připsaná spíš na vrub producenta Roye Thomase Bakera (jeho produkce s Queen jsou dnes už legendární). I on, stejně jako Foreigner, si vybral trochu slabší chvilku.
Fakt, že se v případě „Head Games“ jedná o slabší desku, se odrazil i na celkové prodejnosti. Oproti minulým deskám čísla nebyla tak závratná. Nněkolikanásobná platina na Foreigner čekala znovu, ale kapela si byla vědoma, že ve svém současném výrazu už řekla všechno a příště už by mohlo být mnohem hůř. „Po vydání „Head Games“ v kapele nastala velká změna. Byli jsme si vědomi, že se ta deska neprodávala stejně dobře jako první album nebo „Double Vision“,“ řekl později Lou Gramm. Podle jeho slov nastaly i problémy s obalem. „Dnes by v tom nebyl problém, ale tehdy pohled na roztomilou holčičku, jak maže telefonní číslo z chlapeckých záchodů, problém byl. Na nás ale obal udělal velký dojem a líbil se nám, jenže z toho byl humbuk a poškodilo to prodeje alba. Navíc kvůli tomu byla skladba „Head Games“ dokonce i zakázána v rádiích,“ doplnil Gramm. Štěstěna se zdánlivě začala otáček k Foreigner zády, ale zvrat měl přijít ještě rychleji, než sama kapela čekala.
Poté, co „Head Games“ platila spíše za zklamání, začalo se bilancovat a přehodnocovat. Hlavní slovo měl Mick Jones. Byl iniciátorem změny zvuku Foreigner a nakonec i obsazení kapely. „Iana McDonalda považuji skutečně za velkého umělce a multiinstrumentalistu, ale v té době se začal mnohem více soustředit na kytarovou hru, přestože já si vždy myslel, že jeho největší přínos pro Foreigner spočívá v kreativních představách, které dal prvním dvěma albům,“ řekl na vrub svého někdejšího spoluhráče Mick Jones. Problém byl i s Alem Greenwoodem. „On byl důležitá součást zvuku Foreigner,“ vysvětluje Jones, „ale chtěl se víc soustředit na psaní skladeb a tím vznikl konflikt ohledně našeho dalšího směřování. Bylo potřeba si to vyjasnit.“ Situace vykrystalizovala v září 1980, kdy McDonald i Greenwood dostali výpověď. Foreigner se tak smrskli pouze na čtveřici… McDonald se po celá osmdesátá léta stáhl do pozadí, aby se o dekádu později spojil s kytaristou Genesis Stevem Hackettem na jeho sólové dráze a nakonec se stal součástí formace 21st Century Schizoid Band, což byla kapela postavená na troskách formace King Crimson, odkud jeho hudební talent vzešel. Greenwood se po krachu projektu Spys (kde hrál i Ed Gagliardi) spojil v druhé polovině osmdesátých let s bývalým zpěvákem Rainbow Joe Lynn Turnerem a nakonec přispěl i na úspěšné album americké popové zpěvačky Jennifer Rush. Dnes jsou oba v důchodu, zlá krev mezi nimi a Jonesem dávno vychladla a občas se objeví jako hosté na koncertech Foreigner. Událost z osmdesátého roku má tedy přece jen dobrý konec…
|
