Between The Buried And Me už léta patří mezi nejvlivnější inovátory na prog metalové scéně. Navzdory své tvrdosti dokázali oslovit úctyhodný počet fanoušků a jejich jméno jako by se stalo zárukou na nevšední hudební zážitek. Od Betweenů se očekává muzika na hraně geniality a šílenství, v nichž se prolínají různé žánry a to často divoce a překvapivě. S každou další deskou se však ozývá otázka, zda dokáží Between The Buried And Me toto očekávání potvrdit. A kapela jako by na sebe chtěla uplést ještě větší bič, když novinku pojmenovala „Colors II“, což signalizuje druhý díl jejich přelomové a nejoblíbenější desky z roku 2007.
Kapela album pojmenovala „Colors II“ nejspíš proto, že se cítila v podobném bodu kariéry jako v roce 2007. Chtěla ukázat, kým chce být a zároveň světu říct, že tady je. Hudebně pokračuje v cestě, na kterou se vydala právě na „Colors“. Již tolik nepřekvapuje jako dříve, žánrová pestrost a výrazné změny v každé skladbě se od ní očekávají. Nicméně kapela vyzrála skladatelsky a fanoušky prvního dílu „Colors“ jistě potěší fakt, že některé skladby (či jejich části) jej snad i cíleně upomínají.
Album má délku téměř osmdesáti minut, což je zvlášť v dnešní uspěchané době kolos, ale Between se toho nebojí. Jak udělat desku dlouhou jak celovečerní film zábavnou? Prostě mějte skladatelský um. Úvod alba je v podání kapely velice typický, a fanoušek si bude připadat jak na návštěvě u starých známých. Střídání tvrdých a jemných poloh je standard. Stejně tak nesmírná instrumentální palba, jakou kapela pálí na své posluchače. Hudba se neustále mění, vlní a Between dle svých zvyků neustále mění riffy, melodie, rytmus a koneckonců i subžánry. Každý nástroj má svou chvilku na exibici. Přitom to vše drží pohromadě a dává smysl. Už na první poslech je zřejmé, že deska „Colors II“ je o něco tvrdší než její předchůdci. Vliv death metalu je jasně patrný. Kapela mnohdy překvapivě využívá blast beatů, to není nové, ale je jich více než dříve. Ani odbočky k jazzu, popu nebo dokonce country nejsou šokující. Sem tam zazní i folkové pasáže za které by se nestyděli ani Phideaux, kteří do svého prog rocku často podobné prvky zahrnují.
Between The Buries And Me jsou i po letech velice hraví, jako by se tím, co dělají, opravdu bavili. Toho je důkazem klipová a nesmírně rozverná „Fix The Error“, jež by se musela líbit i Devinu Townsendovi, kterého s BTBAM spojuje pocit hudební svobody a také využití humoru v muzice. Překvapí tříminutovka „Prehistory“, která nabídne trochu irského folklóru. Asi nejzajímavější skladbou je „The Future Is Behind Us“, která perfektně ukazuje skladatelskou vyzrálost skupiny. Song začíná velice uvolněně, jazzově vesele a pasovala by spíše k takovým Dream Theater. Postupně však získávají riffy na tvrdosti a Tommyho zpěv na naléhavosti. Prog rock se přelévá do prog metalu a atmosféra potemňuje. Za polovinou se poprvé objeví growl, se kterým se zpěvák Tommy Rogers opravdu hodně mazlí. Hudba zrychluje až do death metalu, aby přišel brutální breakdown a připomínka, že Between byli vždy i o metalcoru. Závěr skladby je neuvěřitelně nátlakový a temný. V jedné písni se toho stane opravdu hrozně moc. Závěrečná patnáctiminutovka „Human Is Hell (Another One With Love) potěší především ty, co milují první „Colors“. Tenhle song je v podstatě odpověď na „White Walls“. Ke skladbě se dá říct pouze: „Je to kurva nářez!“
Pořád se něco děje a s tím souvisí skutečnost, že deska se musí poslouchat mnohokrát. Kapela hýří nápady a spousta detailů se objeví až s následnými poslechy. Dá se deska kritizovat? Jistě, však by se mohlo říci, že vlastně nic nového nepřináší a kapela se opakuje. Někdy na vás vybafne riff nebo motiv, který připomene něco staršího, ale vsadil bych se, že je to záměr. Celková délka je pro mnohé posluchače zabíjecí a někoho odradí. Je fakt, že na „Colors II“ si musíte udělat čas (v tomto byl model „Automata I a II posluchačsky pohodlnější).
Between The Buried And Me se na novince pořádně vyřádili. Album je skutečně pořádně heavy a zejména více death metalu zní velice chutně. Kapela rovněž dokázala, jak je progresivní metal variabilní a že když někdo umí skládat, tak i takové hudební kolosy mohou být zábavné po celou dobu. Už zde není moment překvapení, ale je jasně slyšet, že borci umí skládat čím dál lépe. „Colors II“ je zkrátka parádní deska, co jen tak neomrzí. Takhle komplexní nahrávku umí jen mistři.
|
