I kdyby Steve Hackett během své sólové tvorby, která čítá více jak dvě desítky alb, nic světoborného už nevydal, i nadále by zůstal pevně zasazen v srdcích nekonečného zástupu fanoušků artově znějící rockové větve. Svůj piedestal si postavil řadou inovativních děl velikánů příznačného stylu Genesis hned z kraje let sedmdesátých. Společně s dalšími výraznými personami tohoto uskupení definoval pojem progresivní rock v té nejčistší možné formě. Jeho kompoziční i hráčský vklad je dodnes nepřeslechnutelný. Podobně jako kreativita, jež byla po jeho odchodu logicky přesměrována na kytaristovu sólovou kolej. I na ní je mistr zcela svůj a několik prvních alb, především pak trojice „Voyage Of The Acolyte“, „Please Don`t Touch“ a „Spectral Mornings“, jej ukazuje coby výrazného tvůrce pohádkově snové atmosféry.
Po ústupu z pozic během let osmdesátých a devadesátých nabral Hackett druhý (a výrazně kreativněji zaměřený) dech na začátku nového milénia. Moderní, veskrze revolučně znějící a poutavé nahrávky „To Watch The Storms“ a „Wild Orchids“, jej vrátily rázem nazpět do hry a posluchači nestačili žasnout nad nápaditostí, kterou podepírá touha objevovat nové výrazové prostředky. Dodnes je Steve neustále v jednom kole a pravidelně koncertuje (navíc i s programem samotných Genesis) a vydává jednu skvělou desku za druhou.
Nová kolekce jedenácti písní, pojmenovaná „Surrender Of Silence“ plynule navazuje na letošní akusticky laděnou odpočinkovou selanku „Under A Meditteranean Sky“, na kterou můžeme nahlížet
jako na přímého pokračovatele zvukově a částečně i hudebně provázeného trojlístku „Wolflight“, The Night Siren“ a „At The Edge Of The Light“. Pevnou a v dobrém slova smyslu jasně danou skladatelskou paralelu, ležící v každé z představených nahrávek, můžeme zaznamenat rovněž v díle novinkovém, tentokrát se znovu hraje v daleko tvrdším, art/hard rockovém spektru. Už na první poslech jasně patrný rozdíl je hmatatelný v kytaristově „novém“ přístupu. Dle vlastních slov se nechal prostřednictvím cestovatelských choutek tentokrát o dost více „zatáhnout“ do tajů rozličných národů, etnik a kultur, jež měl během oněch výprav možnost nasát. Všechny tyto vjemy zúročil na této nahrávce a tak můžeme s určitostí tvrdit, že tato deska je tou nejvíce „world“, jakou za svou kariéru napsal.
Při jejím postupném záznamu se kytarista znovu obklopil teamem dobře mu známých lidí, v branži mimořádně vytěžovaných a všeobecně uznávaných. U kláves znovu stojí věrný přítel Roger King, basu obsluhuje mistr Jonas Reingold, saxofon a flétnu Rob Townsend, bicí Nick D`Virgilio, ale i Craig Blundel, či Phil Ehart z Kansas, plus pochopitelně s Hackettem posledních let v několika málo skladbách svázaný a téměř nerozeznatelný bicí automat. A je tu znovu i andělský hlas Amandy Lehmann, stejně jako několika dalších účinkujících.
Po trochu zbytečné mysteriózní předehře „The Obliterati“, která má navodit správnou náladu, se prostřednictvím písně druhé ocitáme na nedozírných planinách chladné Rusi. Pochodový začátek skladby „Natalia“, jež vypráví o boji největšího slovanského národa proti útlaku a nespravedlnosti, znatelně evokuje nejznámější dramatickou část Monteků a Kapuletů z Prokofievova baletu Romeo a Julie. Rockověji zaměřený part i drsnější patetické vsuvky (hodnoceno pozitivně) mistrně napomáhají k dotvoření nálady a charakteru skladby samotné. Ta nepostrádá několik gradujících momentů, pečlivě vystavěných pomocí symfonicky znějících klávesových vstupů. Znatelně nejdále jde ve své podstatě i uchopení stylu world music „Wingbeats“. Právě do této (zřejmě nejméně typické) věci kytarista doslova přečerpal značnou část afrického etnika, kultury i zdejších tradic. Osobně podobně laděným zvukům příliš neholduji, a i když i zde je několik typicky Hackettovských vyhrávek, píseň je pro „klasického Evropana“ hodně vzdálená. Naštěstí Nadem Sylvanem brilantně vyzpívaná „The Devil`s Cathedral“ vrací mistra do užších mantinelů jeho stylu a svou dráždivou dramaturgií (slyšte ty úchvatně mohutné kostelní varhany, mocně dýchající v jednom šiku spolu s klarinetem na počátku skladby) drží posluchače neustále v příjemně napjaté poloze. Přímo uprostřed desky pak bedlivému pozorovateli pod rukama vyrůstá nádherně smyslná orchidej, kompozice „Held In The Shadows“.
Nejen tady kytarista znovu dokazuje svůj mimořádný skladatelský potenciál, talent a zároveň schopnost zpoza tolika autentických kytarových sól zasadit píseň do určité nálady a barevného emočního spektra. Aby toho cestování nebylo málo, jako kouzelným kukátkem se skrze píseň „ Shanghai To Samarkand“ podíváme až na kulturně rozličný a vzdálený dálný východ. Za přispění hudebníků zvenčí a implantováním pro rockovou muziku zcela netypických (pro atmosféru písně naprosto nezbytných) hudebních nástrojů, vzniknul jeden z nejoriginálnějších songů Hackettova širokého portfólia. Zastoupení tajemna, mystiky a místy až hororové atmosféry je u kytaristy dobře známo například z období okolo díla „Wolflight“. I zde se podobně extatické složky znatelně zobrazují, nejmarkantněji snad v temné (jinak neskutečně zvukově bohaté a sofistikovaně prokomponované) „Day Of The Dead“. Autor zde s divákem rozehrává tolik přitažlivý souboj, vynořující se z nejšílenější představ, usazených v temných myšlenkách duší zatracených. Bohatá tapiserie barev stoupá z Hackettovi kytary a vzdušných sól i v oduševnělé „Scorched Earth“, ve které mu na vokálech nádherně sekunduje věrná společnice Amanda Lahmann. Toto spojení nemá problém celkem hravě zprostředkovat posluchači další z nečekaných velkolepých zážitků.
Steve Hackett je i čerstvě po sedmdesátce stále plný sil a není pro něj žádný problém vytvořit zcela impozantní a jedinečné dílo. Neuzavírá se ve své slupce spokojenosti, ani se nenaparuje tím, co všechno během svého hudebně intenzivního života dokázal. Pokora, skromnost a dostatečný nadhled si s tímto umělcem podávají ruce už odedávna. Prostřednictvím „Surrender Of Silence“ znovu dokazuje, proč má podobná muzika na obale připnutu visačku "progresivní". Směs několika hudebních stylů, koketování s klasikou, záběr směrem k filmové hudbě, inspirace world music, folkem, rockem i artem, to všechno u Steva Hacketta nacházíme i letos. A i letos je to všechno voňavě šťavnaté, příjemně poslechové a hledačsky intenzivní.
|
