Čas se nedá zastavit a Vladimír Mišík to ví moc dobře. Už před pár lety překročil sedmdesátku a může z pozice pamětníka a jakéhosi mentora české rockové scény sledovat, jak se řada jeho nástupců snaží dosáhnout alespoň stejného statusu, jako má on. To ale dost dobře nejde, protože Mišík má nepopiratelný talent a řadu zkušeností, neboť prošel desítkami let, politickými režimy i změnami hudebního vkusu takřka bez ztráty kytičky. Jeho projev byl vždy osobitý a ačkoliv ze zdravotních důvodů už skončil s aktivním muzicírováním, nebrání mu to v tom, aby hudbu tvořil dál. V pohodlí domova nebo ve studiu, obklopen skvělými muzikanty, pro které je čest zahrát si na jeho desce. Mišík ukázal, že umění stárnout zvládá bravurně. Není totiž moc muzikantů, kteří by se dokázali podívat věku do očí a tvořit díla jako na vrcholu své kariéry.
Vladimír Mišík to umí. Po roce 2010 dopřál delší pauzu a už se zdálo, že s novou hudbou z jeho pera je konec, dnes je všechno jinak. A to přitom nemusí nikomu nic dokazovat, protože to udělal už dávno. V roce 1970 předložil posluchačům skvělou skladbu „Sluneční hrob“ z debutového alba „Meditace“ legendárních Blue Effect. Exceloval i ve Flamencu, s nímž natočil o dva roky později památný debut „Kuře v hodinkách“, což mu předurčilo sólovou kariéru, ať v rámci kapely Etc., tak v současné době s partou Blue Shadows. Ať už však Mišík za těch více než padesát let točil s kýmkoliv, každá deska měla specifickou tvář, což bylo dané jeho poetikou, často vypůjčovanou od klasických tuzemských básníků, ale i nezaměnitelným hlasem, který je dodnes unikátem na české scéně. Vlastně stejně jako on sám.
Řada lidí si Mišíka spojuje s jeho nejslavnější skladbou „Variace na renesanční téma“, v níž takřka geniálním způsobem zhudebnil báseň Václava Hraběte. Podobný recept praktikuje Mišík (ve stejném duchu) i v současnosti. Proto novinka „Noční obraz“ je protkána slovotepectvím mistrů tuzemské poezie Václava Hraběte, Jana Skácela, Jiřího Ortena nebo Františka Hrubína. A Mišík s jejich slovy umí pracovat. Proto titulní skladbu, založenou na Hrabětově básni, pasuje na jeden z vrcholů alba. Prýští z ní melancholie i špetka nostalgie, což jsou pro Mišíka v jeho pozdním období tvorby důležité aspekty, ovšem ani titulní skladba, ani zbytek desky nezní jako sentimentální vzpomínání na dobu mládí, kdy se revoltovalo proti sovětským tankům. Vše je předkládáno s nadhledem, který Mišíkovi mohou závidět muzikanti mladší o generaci, dvě či tři. Tohle se nedá naučit, tohle člověk musí mít v sobě...
Největším hitem alba je rozhodně pilotní singl „Šedesátá léta“. Nostalgicky laděná skladba, ve které se vzpomíná na dobu, kdy Mišík dělal své první hudební krůčky a čerstvými světovými hvězdami byli The Beatles a The Rolling Stones. Mišík tehdy využíval jejich vlivu a nejinak je tomu i dnes. Duch doby je ze skladby cítit na míle daleko. Podobně je tomu i u písní „Noční chodec“ nebo „Slovo“, ve kterýchse znovu vracíme na počátky rockové revolty staré více než padesát let. Odlišnou polohu reprezentuje „Příběh“, v němž se Mišík noří do jazzových vod, nebo úvodní „Krok sun krok“, která je důležitá více než hudbou samotnou spíše svým textem, v němž zpěvák nihilistickým způsobem připodobňuje vlastní vysoký věk. „V tašce jen léky a placatku rumu… Jsem důchodce, sotva se domů sunu…“ Zní to jako nadsázka nebo hořké konstatování? Spíše to první… Hudebně Mišík čaruje. Celá deska je prodchnuta skvělými muzikantskými výkony, kromě spolutvůrce Petra Ostrouchova k sobě Mišík přizval řadu světových muzikantů. Už jen to samo o sobě zaručuje vysokou kvalitu desky, o které se ani nikdy nepochybovalo.
Pokud bychom „Noční obraz“ srovnávali s dva roky starou, návratovou „Jednou tě potkám“, je novinka přitažlivější a živější nahrávka. Má v sobě magnet na posluchače, jakousi vnitřní sílu, která člověka nutí se k ní vracet. Dokáže přenášet zpět v čase a posluchač znovu až hmatatelně cítí omamný duch starých časů, kdy se tvořila velká díla. K nim bude pravděpodobně jednou patřit i „Noční obraz“. Ten tu už teď stojí jako svědek toho, že čas vlastně nic moc neznamená a nebrání skutečně velkému muzikantovi tvořit i ve chvíli, kdy stáří neodbytně zaklepalo na dveře…
|
