Řada spojení rockových hvězd vypadá na papíře lákavě, výsledek však bývá někdy až tristní. Jen si vzpomeňte na nekonečnou řadu superskupin, které v posledních letech rostly jako houby po dešti, většinou s úkolem vytřískat posledních pár peněz na hasnoucí slávě, přinášející materiál, který se většinou nemohl srovnávat s tím nejlepším, co dotyční muzikanti vyprodukovali v dobách svého největšího rozmachu. Proto je zapotřebí ke každému takovému projektu přistupovat s obezřetností. Občas se však stane, že se povede a kariéra stárnoucího umělce nabere správný směr. Nebude s tím sice znovu vyprodávat arény a plnit největší stadiony světa, ale svým fanouškům dá něco hodnotného, co si budou moci ve sbírce zařadit mezi alba, po kterých se bude sahat častěji.
Kooperace zpěváka Paula Shortina a kytaristy Tracyho G neslibovala hitparádové trháky. Takových úspěchů ani jeden z nich nikdy nedosáhl, přestože zejména Shortinovo jméno má velice solidní renomé. V osmdesátých letech působil v kapele Rough Cutt, která stála jen krůček od skutečného průlomu, následně byl i členem Quiet Riot, ovšem už zase v době, kdy jejich sláva skomírala a sbírala drobky po hostině „Metal Health“. Dnes je Shortino znovu v čele Rough Cutt, s nimiž nedávno vydal comebackovou desku, ale působí na postu frontmana i u King Kobra. Tracy G si největší slávu užil v devadesátých letech, kdy stál po boku Ronnieho Jamese Dia. S ním sice nevydal nejlepší alba (konkrétně „Strange Highways“ a „Angry Machines“), ale rozhodně přesvědčil, že je velmi zručným kytaristou. Jeho další aktivity ale sotva kdy překročily hranici průměru, takže se už od něho mnoho heroických výkonů nečekalo. Přesto se jejich nejnovější společný projekt k této metě (alespoň vzdáleně) blíží.
Základem spolupráce je dohoda, že se s deskou pod hlavičkou BlueDahlia chtějí přiblížit staré blues/hardrockové škole, což byl tah nadmíru logický a uvážlivý. Ač se řadu let prezentují především odlišnější hudbou, oba ji mají v krvi. Zejména Shortinovi tato poloha sedí dokonale, protože má přesně ten typ hlasu, který bluesové kompozice vyžadují. Zní přesvědčivěji než v Rough Cutt či v King Kobra, jejichž styl je více vybroušen do metalového ostří. Dokázal přesně najít polohu, které skladby předložené Tracym G vyžadují. I ten se činí. V porovnání s nedomrlými pokusy o alternativní metal v rámci The Tracy G Band je skoro až zázrak, jak ve skladbách BlueDahlia dokáže čarovat na svých šesti strunách. Je jedno, jestli hraje zemitý hard rock jako v případě úvodní dvojice „We Will Rise“ a „Never Never Trouble“ či se pustí do čarokrásných bluesových poloh, v nichž jako kdyby nahlížel přes rameno Garymu Mooreovi v dobách alb „Still Got The Blues“ či „After Hours“.
Nejpřesvědčivěji zní tyto bluesové kompozice, korunované titánskou, osmiminutovou „Sunset Blue“, což je v tomto ranku aspirant na skladbu letošního roku. Zde oba muzikanti dodávají patřičnou dávku epické vypjatosti a dramatických prvků a skladba vrcholí ve skoro až extatickém Tracyho sóle, skvěle doplňujícím Shortinův projev, v němž si zpěvák sáhl takřka až na strop svých možností. Výsledkem je skutečně úchvatná skladba. Té z této desetiskladbové kolekce zdatně konkuruje i další bluesová paráda „You Don`t Have To Say You Love Me“, v níž se dokonce ozývá i duch slavné „Babe I`m Gonna Leave You“ od Led Zeppelin. Když jsou tyto kompozice doplňovány říznějšími skladbami „When Darkness Fall“ (zde si pohostinsky zabubnoval bývalý člen Black Sabbath a Dio Vinny Appice), „Alpine Valley“ či křehkou závěrečnou baladou „Count On You“, je nutné konstatovat, že BlueDahlia se stalo jedním z velmi příjemných překvapení letošního roku.
Jestliže se díváte na podobné projekty, které svedou dohromady známá jména, trochu skrz prsty, zde se mohou všechny předsudky odhodit stranou. BlueDahlia je velice silným kouskem nejpoctivějšího blues/hard rocku, který je předkládán s noblesou a nadhledem zkušených muzikantů. Deska je nahrána z čisté lásky k této hudbě a navrch ještě přikládá silné, místy až strhující kompozice a kus živočišného muzikantství.
|
