Komu by se stýskalo po někdejší britské senzaci Little Angels, může být pro něho dobrou variantou kapela Wayward Sons, a to nejen proto, že v ní zpívá frontman Little Angels Toby Jepson. Ten se u řady starých fanoušků kapely, fungující na přelomu osmdesátých a devadesátých let, trochu zdiskreditoval sólovou dráhou, na níž nejprve naskočil na vlnu grunge, aby skončil u těžce alternativního rocku, což bylo něco, co pamětníci alb „Don`t Pray For Me“, „Young Gods“ a „Jam“ rozhodně slyšet nechtěli. A právě pro ně nabízí několik let už Wayward Sons východisko, kterak znovu uslyšet Jepsonův hlas v mnohem klasičtější poloze, přestože tuhle kapelu nelze nazvat přímým pokračováním Little Angels. Wayward Sons na věc jdou trochu jinak, dospěleji. Je to logické, od rozpadu Little Angels už za tři roky uplyne dlouhých třicet let a za tu dobu se změnilo hodně věcí.
Jedna však ne. Jak kdysi Little Angels, tak v současnosti Wayward Sons čerpají ze stejných tradic a to z typicky britské hardrockové školy. „Docela mě děsí, že by si někdo mohl myslet, že jsme byli britskou odpovědí na Poison,“ řekl v loňském rozhovoru Toby Jepson a narážel na fakt, že se s Little Angels pokoušel prostřednictvím alba „Young Gods“ prorazit v Americe, čemuž byl přizpůsoben i tehdejší zvuk. S ním už Wayward Sons mají pramálo společného, jelikož se orientují na ostrovní tradice a z jejich tvorby přímo rezonují vlivy Deep Purple (spíše coverdaleovsko-hughesovské éry), Thin Lizzy, Led Zeppelin, Bad Company či The Rolling Stones. Žádná hra na Ameriku se nekoná. Jepson dobře ví, že dveře do ní má dávno zavřené a směřuje svou pozornost zejména na britské fanoušky. Spíše ty staromilské, ovšem ani on sám už dávno není mladíkem, pro kterého je stejně důležitý účes jako předkládaná hudba. V tomto ohledu jsou Wayward Sons vyspělejší a dalo by se říct, že i upřímnější kapelou.
Jestliže se v souvislosti s předloňskou deskou „The Truth Ain`t What It Used To Be“ mluvilo o dotaženějším počinu, než byl debut „Ghosts Of Yet To Come“, v souvislosti s novinkou „Even Up The Score“ můžeme nepokrytě mluvit o nejlepším albu anglické pětice. A také rozhodně o nejenergetičtějším. Jako kdyby chvilky nuceného odpočinku vlily čerstvou krev do žil řadě nových skladeb, protože způsob, s jakým kapela do alba vstoupí v podobě titulní „Even Up The Score“ a následující „Big Day“ je takřka okouzlující. Wayward Sons se nebojí ostrého rock n`rollového tempa, hraného na přehledném hardrockovém základu, což je recept, který na fanoušky stylu musí zabrat okamžitě. I sám Jepson je ve výtečné kondici. Už se vyvaruje míst, v nichž by by jeho hlas mohl znít nepatřičně (řeč je o zbytečně vypjatých pasážích) a s nadhledem sází jednu výbornou melodii za druhou. Má pro to cit i barvu hlasu, v jeho projevu se dokonce mísí odkaz těch největších titánů britské rockové školy.
Album je vedené především ve svižném tempu, což zabraňuje tomu, aby se na desku vloudila byť malinkatá chvilka nudy. Když už kapela přece jen ubere nohu z plynu, dostává se ke slovu hravost. Ve skladbách „Faith In Fools“ a „Land Of The Blind“ si pohrává s lehčími, vzdušnějšími aranžemi, ať už jsou to baladicky-bluesové motivy v první jmenované nebo závaz stadionového rocku ve skladbě druhé. Tyto skladby, stejně jako baladičtější závěr „This Party`s Over“ (vzdáleně může atmosférou připomenout dávnou „Don`Pray For Me“ od Little Angels), přispívají k pestrosti alba, neboť skvěle doplňují rychlejší kusy v „Even Up The Score“ a „Big Day“ nebo „Sign Of The Times“, „Looking For The Reason“ či „They Know“. A i když pak kapela vytasí úvodní riff ke skladbě „Fake“, kde se nechala inspirovat megaslavným začátkem „Smoke On The Water“ od Deep Purple, zní to jako docela milé ozvláštnění než jako prostor pro rýpnutí.
Wayward Sons zrají jako víno. To, co ještě před čtyřmi lety vypadalo jako projekt pro výplň volného času a společné jamování na téma variací staré školy, už dávno vyrostlo v plnohodnotnou a výbornou kapelu. Třetí deska je dalším krokem kupředu. Kapela je na ní nejhitovější za dosavadní dráhu, má v zásobě nejvíce silných skladeb a dokonale tak využívá svého potenciálu. A jestliže jsou pověry o důležitosti třetí desky (možná už ale v dnešní uspěchané době neplatí) pravdivé, tak Wayward Sons může ještě čekat zářivá budoucnost, nehledě na ročník, který mají členové zapsaný v občance.
|
