Kytarista Gus G. už dávno překročil formát své kapely Firewind, která je a pravděpodobně i bude řazena k nižší lize na heavymetalovém kolbišti. Částečně se tak stalo poté, co si jej vybral tým Ozzyho Osbournea, aby nahrál kytary na album „Scream“ a pak se postavil po Madmanově boku i na koncertní pódia. Především se to děje však kvůli jeho sólovým ambicím. Ty se rozlétly všemi možnými směry, když jim heavy/powermetalová škatulka Firewind byla příliš těsná. Gus se tak prezentoval coby mnohem všestrannější umělec, protože doby, kdy hrával kromě Firewind i v podobně laděných Dream Evil, Mystic Prophecy či Nightrage jsoiu dávno pryč. Gus je rockovým kytaristou, který ze sebe setřásl někdejší powermetalovou urputnost, čímž se jeho styl stal mnohem lehčím a dalo by se říct i univerzálnějším. Prostě vyzrál mezi kytarovou extraligu.
Točit instrumentální alba si mohou dovolit jen ti nejlepší, střelci jako Joe Satriani, Steve Vai, Marty Friedman nebo John Petrucci. U těch vždy víte, že jejich desky budou mít smysl a že od nich můžete očekávat nadprůměrný zážitek. Pro Guse je to zcela něco nového. Už se dávno ví, že je velice zručným kytaristou, ale to na to, aby dokázal plnohodnotně zaplnit instrumentální desku, většinou nestačí. Podobně laděná alba musí mít nadstavbu a kytarista musí svou hrou zaujmout, jelikož se nemůže schovávat za vokální melodie. Natočit instrumentální album je mnohem těžší a vyžaduje to více talentu a píle než normální desky. Otázka proto byla, jestli si Gus, neukousl příliš velké sousto. Jeho čtvrtá sólovka „Quantum Leap“ na tuto otázku odpovídá jednoznačně. Řek, které bylo nedávno čtyřicet let, totiž nebývale vyzrál a dokonale pochopil, o čem podobně laděná alba mají být. Vstoupil definitivně do společnosti, která se tituluje „guitar heroes“.
Otázka, kdo jednou nahradí staré mistry rock/metalové kytary, by tak mohla být zodpovězena, Gus na „Quantum Leap“ vzývá starou satrianovskou školu a to bez toho, aby legendárního kytaristu kopíroval. Dokázal si utvořit svůj styl, který je odkojen heavy metalem, z čeho čerpají bleskurychlá sóla, ale to je jen jeden z prvků, které na tomto svém přelomovém albu nabízí. Stejně důležité je i hardrockové pnutí, neboť Gus čerpá to nejlepší z celé padesátileté historie stylu. Nenabízí to sice novátorským způsobem jako kdysi Satriani nebo Malmsteen, ale přesto má na to zaujmout jednotlivými kompozicemi. Nemá svázané ruce a když hned v úvodu „Into The Unknown“ míchá heavymetalovou dravost s průzračnou, křišťálově čistou melodikou v dlouhém sólování, je cítit vliv Ritchieho Blackmorea, stejně jako bluesové cítění Jimmyho Page. S těmito velikány se dá v souvislosti s tímto albem mluvit. Gus sice mistry oboru nepřerůstá, ale v jejich třídě by byl rozhodně nejlepším žákem.
Důležité je, že „Quantum Leap“ nenudí, což bývá častý problém instrumentálních alb. Gus pochopil, že jeho kytara musí suplovat zpěv, což také na většině míst desky dělá. I tvrdší věci „Exosphere“ či „Chronesthesia“ špikuje chytlavými vyhrávkami, ovšem když nabídne karibské motivy v „Enigma Of Life“ nebo tklivé tóny v rozvážné „Demon Stomp“, je jasné, že jde o vrcholné okamžiky celé kolekce. Stejně jako v případě závěrečné „Force Majeure“, vedené ve zběsilém metalovém tempu, v níž Gus změřil své síly s dalším kytarovým hrdinou Vinniem Moorem, členem legendárních UFO. Mezi oběma vznikla dokonale syntéza, vytvářející natlakovanou nálož šlechtěného těžkého kovu. A to i bez toho, aby se předháněli v sólování ve snaze ukázat, kdo z nich je větší střelec. Hraje se ve prospěch skladby. Ostatně tak, jako na jiných místech desky.
Gus pochopitelně nenatočil nejlepší kytarově-instrumentální album všech dob. Ovšem i tak má pro něho „Quantum Leap“ velký význam, protože posluchač zjistí, že tento Řek dokáže svou hrou upoutat pozornost i bez vokálních berliček. K této desce mu zbývá jen popřát, aby se nikdy nedostal do začarovaného kruhu vlastní výjimečnosti a pokračování jeho cesty mělo podobně kvalitní průběh jako toto album.
|
