Tomu, kdo se zajímá o americkou heavymetalovou scénu, nebude jméno kytaristy Jacka Frosta neznámé. Tento třiapadesátiletý muzikant se na scéně objevil už v devadesátých letech, kdy vedl svou kapelu Frost Bite, aby si pak založil vlivnější partu Seven Witches a stal se členem formace The Bronx Casket Company basisty Overkill D.D. Verniho. Na přelomu tisíciletí byl na roztrhání, v posledním roce existence kapely se stal členem legendárních Savatage, s nimiž odjel turné k desce „Poets And Madmen“ a nakrátko nastoupil i do německého projektu Metalium. V posledních letech o něm příliš slyšet nebylo, jeho aktivity se omezily hlavně na coverovou kapelu Diesel, kterou vede společně s basistou Symphony X Mikem Lepondem. Proto je nejnovější Frostův projekt Brothers In Arms mírným překvapením. Částečně proto, že vznikl, ale především proto, jak zní. Pryč je heavymetalové běsnění i rychlé běhy po kytarovém hmatníku. Frost prostě dospěl a tato škatulka je mu už příliš malá…
Jeho renomé zaručuje určitou kvalitu i možnost přizvat si na album velké množství známých umělců, kteří dávají projektu jistý glanc. Hosté se nerekrutují z heavymetalové sféry (výjimkou je bubeník Diamond Head Karl Wilcox), Jack si na album pozval zejména umělce, kteří jsou spojeni s hardrockovou či hairmetalovou scénou osmdesátých let a tomu také výsledek odpovídá. „Chtěl jsem natočit album ve stylu velkých desek Foreigner, Journey nebo Styx,“ tvrdil kytarista při tvorbě alba. Skutečnost je trochu jiná. Jeho „Sunset And Clark“ se hegemonům AOR trochu blíží, ale mnohem přirozeněji jde po rozpálené ulici Sunset Stripu. To byla scéna, na které Frost vyrůstal, přestože se jeho další hudební kroky stočily jiným směrem. S Brothers In Arms jako kdyby se kruh jeho hudebního vývoje uzavřel.
Hned z úvodu alba sálá duch Mötley Crüe a Van Halen. Desku rozjede floutkovská „Bitch Is Crazy“, v níž roli vokalisty přijal Keith St. John, současný nástupce Lennyho Wolfa u Kingdom Come. Je to on, kdo na albu předvedl nejlepší výkon nejen v „Bitch Is Crazy“, ale i v největším hitu alba „To Make You Mine“. Tato skladba, která obsahuje největší počet hostů včetně kytaristy REO Speedwagon Davea Amata, klávesisty Angel Charlieho Calva a basisty od Pat Benatar Micka Mahana se nejvíce přibližuje Frostově původní představě o desce a navozuje nálady stylu AOR, přestože modernější přístup ji odlišuje od klasických alb Foreigner nebo Journey. K podobnému duchu má blízko další výborná věc „Long Way From Home“, v níž skvělý pěvecký výkon odvedl Nick Walsh z kanadských Slik Toxik. Vysoký stardard předvedl tradičně dobrý Paul Shortino (Rough Cutt, King Kobra) v zemité hardrockové „My Heart Knows“ a Andrew Freeman (Last In Line, Hurricane, ex-Lynch Mob), který se představil ve výborné „Last To Know“ a o něco slabší „The Ties That Bind“.
Standard předvedl i frontman FM Steve Overland v typicky britské hardrockovce „The City Never Sleeps“, ve které je slyšet vliv staré školy Bad Company, ovšem částečně zbavený bluesových prvků. Zklamal Jesse Damon, někdejší frotman Silent Rage, jemuž měla na tělo sednout „Wasting Light“, inspirovaná klasickými chvilkami amerických Dokken, ale Damonův hrubnoucí hlas se s ní nedokázal popasovat. Polovičatý výkon převedl Todd Poole z Roxy Blue, jenž zazářil ve „Feel The Love“, ale závěrečná „Voices Are Calling“, rozmělněná nefunkční melodií v refrénu mu na tělo nesedla. Ovšem ani u jednoho vokalisty se nejedná o zásadnější propadák, protože jistou kvalitativní úroveň si Frost pohlídal.
Nevytvořil zásadní milník rockové scény, ale nabídl svým fanouškům obstojnou desku, která je zajímavá účastí řady kvalitních vokalistů. Má několik velice silných kompozic (jmenovitě hlavně „Bitch Is Crazy“, „Last To Know“, „To Make You Mine“ a „Long Way From Home“), kvůli kterým toto album za poslech opravdu stojí. Uvidíme jaké bude pokračování a koho si Frost přizve příště…
|
