Biffy Clyro jsou na britských ostrovech hvězdy, jejich fanoušci jim rozumějí a kritici po vydání každé desky tasí ty nejvyšší známky. Tahle parta ze Skotska hraje přesně ten druh rocku, který v jejich domovině v současné době frčí. Jsou tak akorát retro, aby stále mohli tvrdit, že jsou současná kapela. Jsou alternativní, ale ne zas moc, aby jim neutekl hitový profit. Jsou to obyčejní chlápci, ale jen zdánlivě, protože dobře vědí, že domácí fanoušci je mají takřka za polobohy. Jsou zasnění, přesně tak jak si přejí jejich fanynky, ale občas dokáží pořádně tvrdě hrábnout do strun, aby se o nich nezačalo tvrdit, že jsou umělým boybandem. Biffy Clyro na to zkrátka jdou chytře a tento tah se jim vyplácí. A nejde jim upřít, že umí napsat skutečně výbornou skladbu. Nejsou to zrovna stadionové hity, což se ukázalo při jejich bezzubém vystoupení v předprogramu Guns N`Roses, ale přece jen řada jejich skladeb obsahuje hitové ambice, přestože si Biffy Clyro musí vypomoct s popovou patinou.
Ta se v jejich tvorbě ukazuje stále více, což bylo odstartováno albem „Puzzle“ z roku 2007, na kterém Biffy Clyro opustili původní post-hardcorovou fazónu a nasměřovali svůj sound více do hitparád. K britpopu devadesátých let, chtělo by se říct… Biffy Clyro nejsou druzí Oasis, ale základ jejich současné hudby je v podstatě stejný, u The Beatles. Oasis se k nim hlásili nepokrytě, Biffy Clyro to skrývají za využívání elektroniky a dramatičtějších nálad, což je blíží spíše k welšským revolucionářům Manic Street Preachers. Jen prostě oproti Manics mají trochu slabší skladby a méně hitů, ale i tak jsou jejich alba pořád kvalitní. Sice se zdá, že mají zenit za sebou, protože dvojici „Only Revolutions“ a „Opposites" už pravděpodobně nikdy nepřekonají. Od té doby předvádějí svůj standard, ať už v lepší formě na desce „Ellipsis“ nebo v té kapánek horší na minulé „A Celebration Of Endings“. Rok po ní, což je pro tuto kapelu tempo nevídané, přichází s novinkou „The Myth Of The Happily Ever After“, která vznikla během lockdownu, kdy měla kapela na tvorbu dost času.
A je to znát. Jestliže se „A Celebration Of Endings“ zdála být trochu spíchnutá horkou jehlou během nekonečných předcovidových turné, působí „The Myth Of The Hapilly Ever After“ dotaženějším dojmem s přesvědčivějšími kompozicemi. Biffy Clyro v nich tasí své silné zbraně, což jsou v první řadě melodie zasazené do snové atmosféry skladeb, které vyzařují pozitivního ducha, ale bublá v nich i něco neklidného. Proto nejpřesvědčivějšími skladbami nejsou singly „Unknown Male 01“ a „A Hunger In Your Haunt“, ale skladby skryté za těmito prvoplánově hitovějšími věcmi. Biffy Clyro jsou v nich klidnější a o to větší sílu mají. Nejsilnější nese název „Haru Urara“, skotská trojice v ní volí přesný poměr mezi akusticko-klávesovým blouděním v éterických výšinách a tvrdými kytarami, hranými pěkně od podlahy. Takové kontrasty byly Biffy Clyro vždy vlastní a kapela s nimi umí pracovat.
Velice přesvědčivá je kapela v baladičtějších věcech „Holy Water“ a „Existed“. V první hrají nejdůležitější roli akustické kytary a v druhé spíše studiové, digitální prvky. Ty jsou dávkovány s rozumem a rozhodně nepůsobí rušivým dojmem. Prolínají se nejen jemnějšími kompozicemi, ale i tvrdšími věcmi typu úvodní „DumDum“, „Denier“ či „Errors In The History Of God“, které bychom také s klidem mohli zařadit k těm vydařenějším věcem z desky, která vyloženě slabé místo nemá žádné, přestože úvod závěrečné „Slurpy Slurpy Sleep Sleep“, mluvený počítačovou řečí je vyloženě iritující. I tato skladba postupem vykvete do zdařilé kompozice, Biffy Clyro si rozpomenou na hardcorové začátky a zařadí nebývale ostré, garážově neotesané kytarové riffy.
Přestože letošní novinka je podle slov kapely chápána jako přímé pokračování loňské desky, představují se Biffy Clyro v trochu silnější formě. Stylově se „The Myth Of The Hapilly Ever After“ od svého předchůdce příliš neliší, ovšem má trochu jinou atmosféru. Světlejší, pozitivnější? To možná také, ale zejména hravější ve smyslu využívání elektronických prvků a jejich zakomponování do typicky rockového základu. Není to u této kapely nic nového, ale přece jen se to projevuje ve větší míře. To je také skutečnost, která z novinky dělá zajímavější dílo, než byla předchozí nahrávka.
|
