Rocková scéna v nejhříšnějším městě na světě, v americkém Las Vegas, žije a má se čile k světu. Dokladuje to také v podstatě nová kapela, která se dala v tomto městě dohromady. Velvet Chains mají aktuálně na svém kontě debutovou desku „Icarus“. Ambice s ní mají velké a věří si. Je pro to důvod. Od vydání alba uplynulo pár týdnů a kapela se začíná dostávat do hledáčku fanoušků amerického rock n`rollu, v němž se mísí vlivy glam metalu osmdesátých let se vším pozlátkem klasického hard rocku a lá Aerosmith či Led Zeppelin a grungeové špíny Seattlu devadesátých let. Samozřejmě to není nic nového pod tamním sluncem, ovšem Velvet Chains na věc jdou docela chytře. Nebojí se všechny vlivy umně propojovat, proplouvat mezi jednotlivými stylu, přitom se však stále drží společného jmenovatele - tím je klasicky drzý rock n`roll, který v dobách památného alba „Appetite For Destruction“ hrávali Guns N`Roses. K těm mají Velvet Chains sakra blízko.
A není to tím, že na jejich debutu hostuje i kytarista GN`R Richard Fortus, který je dnes důležitým členem Axlovy party. Není to ani tím, že ruku k dílu přidali také členové bočního projektu basisty GN`R Duffa McKagana Loaded, Je to proto, že Velvet Chains mají takovou hudbu v krvi a je jedno, že nevzešli z prostředí klubů a strip barů West Hollywoodu a dokonce ani z las Vegas, ale z prostředí méně pravděpodobného pro vznik podobně znějící kapely. Frontman Jerry Quinlan a sličná bubenice Noelle Schertzer jsou rodilými Američany, ovšem hlavní mozek kapely, basista Nils Goldschmidt se narodil až ve vzdáleném Chile. K sobě pak přibral dalšího přistěhovalce z Latinské Ameriky, Brazilce Laurenta Cassiana, čímž byl položen základ Velvet Chains. Kapele trvalo tři roky, než se jí podařilo vypustit do světa debut „Icarus“, ovšem jak se zdá, tato práce se vyplatila. "Icarus" je dostatečně přesvědčivé dílo.
Kupodivu je pro něho velkou výhodou stylová neukotvenost. Desce dodává pestrosti, aniž by působila chaoticky. Velvet Chains mohou naservírovat dva stadionové hity, které by se neztratily ani na Sunset Stripu v osmdesátých let (konkrétně skladby „Strangelove“ a „Teenage Stoner“), ale nevyloží tím všechny své karty. Mají toho v zásobě mnohem víc. Už rozostřené kytary v úvodu otvíráku „Before We Shine“ ukazují, že Velvet Chains nečerpají pouze z osmdesátých let, ale i z dekády následující, i když všechny vlivy transformují do současného kabátku, čímž je zbavují dobových manýrů. Jde jim to dobře a zabraňují tím tomu, aby deska zněla zastarale. Moc dobře vědí, že předložit album s produkcí osmdesátých let by je navždy odsoudilo maximálně k předskakování vyhořelých hvězd té doby, které se dnes potloukají po hospodách a malých klubech. Velvet Chains mají ambice větší.
Dokáží nasadit moderně znějící „Tattooed“, kde hostuje Richard Fortus. Dominuje jí moderně valivé tempo a mohutný, plíživý refrén, který už po pár posleších nejde dostat z hlavy. Další tvář ukazují v grungem načichlé „Wasted“, která toho hodně dluží Alice In Chains z období debutu „Facelift“, ovšem je znát, že Velvet Chains přece jen mají blíž k Los Angeles než k Seattlu. Zajímavou a největší odbočku představuje skladba „Flexing“, v níž se kapela obrací ještě více do minulosti, konkrétně k roku 1977, kdy vybuchla obrovskou silou punková exploze. Z ní zde Velvet Chains čerpají, což je znát i z projevu zpěváka, který se blíží k nihilisticky drzému výrazu Johnnyho Rottena ze Sex Pistols. Důležité však je, že se nedá mluvit o kopírování. Tomu se čtveřice z Las Vegas docela slušně vyhýbá celou desku.
„Icarus“ je ambiciózní nahrávka, která netrpí klasickými dětskými nemocemi debutu. Dalo by se říct, že se jedná o vyspělou desku, která může pro Velvet Chains znamenat velice solidní základ pro kariéru. Svým vzorům se přibližují, ale zatím se jim nedaří je předčít. Jenže to všechno může přijít. Tahle kapela je teprve na začátku…
|
