Na to, jak dlouho se finská kapela My Haven rodila a klubala na svět, vystřelila své debutové album „Until“ do světa v podstatě hodně rychle. V roce 2016 se bubeník Jan Hirvonen a kytarista Kimmo Pitkänen pustili do společného muzicírování a ani neměli potřebu se omezovat nějakým názvem. Během následujících tří let ve snaze pospojovat prvky moderního melodického metalu s tradičnějším hard and heavy vyprodukovali dvanáct skladeb. Až potom se poohlédli po někom, kdo by jejich vize ztvárnil i pěvecky a tak se v kapele ocitla zpěvačka Teija Sotkasiira. Pak už stačilo přibrat basáka Petteriho Paukkuu, vymyslet název kapely a natočit debutové album.
Původní myšlenka o spojování moderního metalu a klasického hard and heavy cestou trošku zapadala prachem. Zůstala z ní zachovaná hlavně melodičnost, modernu nahradila melancholie, staromilský šmak zůstal, a kdyby se My Haven v konečném součtu nedrželi víc houpavých, vláčných a zklidňujících pasáží, dalo by se klidně mluvit i o rockové jiskře. Úvodní nabroušená „“Blood Of Hope“ je proto trochu docela zavádějícím vstupem do nahrávky, neboť šlape velice svižně a představuje My Haven jako pulsující kapelu, v níž dominuje příjemně charismatický zpěv a šikovně malující sólová kytara. A i přesto, že „Blood Of Hope“ je velice živá píseň (a My Haven se ještě do této podoby na desce vrátí), i v této poloze jsou My Haven poměrně nevtíraví. Což teprve, když zvolní a hrají víc na emoce…. Ne, že by se stali úplně nenápadní (byť „Slowest Death In Life“ a „Name Of The Game“ do téhle kategorie spadnou), silné melodie to úplně nedovolí (vrchol zacházení s nimi je možné najít ve výpravnější „Day One“, či v „The Hell I Die For“ s příjemně řezající kytarou a harmonicky zasněnými klávesami), ale rozhodně tahle muzika nepatří k té, která by vás nekompromisně chňapla na první dobrou a už nepustila. Tady je spíš potřeba – i přes stoprocentní přístupnost – nechat melodie v klidu působit…
Převážně zádumčivá jízda po klidné hladině, jemné civilní muzikantství, občasný živý rockový kousanec a velmi sympatický zpěv. „Until“ se dá celkem snadno přehlédnout, ale byla by to škoda, melancholičtějším duším (těm víc) i poklidnějším rockerům má určitě co nabídnout.
|
