Čas neuvěřitelně letí, protože je to už třicet let, co se světu představila finská kapela The 69 Eyes v čele s frontmanem Jyrkim 69. Prvotní směr měla jasný, zněla spíše jako evropská odpověď na americký zvuk kapel Mötley Crüe či Guns N`Roses, zásadně poučený domácím vzorem Hanoi Rocks. Ač tehdy byli The 69 Eyes kapelou z mnoha, vývoj, který ušli během devadesátých let, byl zajímavý. Jyrki se nořil čím dál do hlubších poloh svého hlasu, kapela opouštěla původní hair metal (či glam punk, chcete-li) a směřovala ke gotičtějšímu výrazu. Zásadní alba jejich diskografie „Paris Kills“, „Devils“ a „Angels“, vyšla v dekádě následující a The 69 Eyes se jimi naplno definovali. Jyrki je chlápek tvůrčí a nebrání se různým experimentům, které by si v rámci domovské kapely nemohl dovolit. I kvůli tomu rozjel vlastní kariéru, v níž k věci přistupuje odlišněji než v The 69 Eyes. Ještě více gotičtěji a tanečněji…
Tento trend ukázal jeho debut, „Helsinki Vampire“ a novinka s navazujícím názvem „American Vampire“ to podtrhuje a dotahuje ještě dále. Je experimentálnější, elektroničtější, až člověk místy nabyde dojmu, že to tentokrát s tanečními polohami Jyrki přehnal. Novinka je více rozháraná, snaží se o stylovou pestrost, výlety do různých hudebních zákoutí jsou však spíše na škodu. Album nedrží při sobě, a i když lze ocenit zpěvákovu snahu o rozmanitost, výsledek úplně přesvědčivý není. Nedokáže to zakrýt ani řada hostů, kteří měli dát desce hvězdný pel, ovšem zdá se, že hrají spíše do počtu, protože otěže v rukách pevně drží Jyrki. Je to škoda, jména Tim Skold či Steve Stevens slibovala lepší výsledek. Ten se nakonec nedostavil.
Jyrki vsadil na coververze a nejzajímavější z nich vypálil na začátku alba. Velmi cenná je zejména úvodní „Sexdrugsrocknroll“, v níž dochází ke comebacku někdejší švédsko/americké kultovní kapely hairmetalové scény Shotgun Messiah, jednoho z inspiračních vzorů raných The 69 Eyes. Někdejší pilíře kapely, kytarista Harry Cody a frontman Tim Skold (ten samý Skold, co později hrál s Marilynem Mansonem či KMFDM) odehráli skladbu věrně originálu, Jyrki svým hlubokým zpěvem jí dal mnohem gotičtější a hloubavější rozměr, přičemž zcela vytěsnil někdejší Skoldův grázlovský projev a nahradil jej vlastní osobitostí. Povedla se následující „White Rabbit“ od Jefferson Airplane, ve které zpěváka podpořil kytarista Steve Stevens a věci tak dodal typický elektrizující styl, jímž se proslavil na albech Billyho Idola. Skladba má větší tah na branku než originál a ukazuje, že pokud Jyrki chce, experimentovat dokáže se ctí.
Za výraznou lze považovat „Don`t You Want Me“ od britských synthpopových zázraků Human League, ve které Jyrkiho doplnila countryová zpěvačka a dávný vlhký sen amerických mladíků Tiffany Darwish, její hlas ostře kontrastuje s projevem hlavního protagonisty, což dává skladbě křídla. Povedla se i titulní „American Vampire“, dítko produkční práce Jyrkiho a Tima Skolda, která by mohla být klidně i hitovkou The 69 Eyes. Ovšem to je v podstatě všechno… Zbylé písně balancují na hraně průměru, snaží se místy od dravější rockový výraz, ale zdatně pošilhávají po synth popu („Dreamtime“, „Deviant Carousal“, „Decision“), či po jakémsi zasněném soudobém popu („Clover“). Když Jyrki sáhne po punkové klasice „Bite It You Scum“ od GG Allin s hostujícím duem, dánským industriálním projektem Leæther Strip, je z toho spíše ostuda, neboť jeho pojetí punku má blíž k Prodigy nebo Ministry. Nevyvedla se ani závěrečná „Last Dance“ (opět s hostujícím vlivem Tima Skolda), hra na mansonovskou zvrácenost Jyrkimu prostě nesedí.
Projekt se rozplynul ve vlastních velkých ambicích, které nebyly naplněny. Jestliže „Helsinki Vampire“ zůstala ve své době za očekáváním a nedokázala zacelit díru mezi studiovými alby The 69 Eyes, s „American Vampire“ je to podobné. Jen s tím rozdílem, že tahle deska je horší než Jyrkiho pět let starý debut. Vyhlížení novinky jeho domovské kapely je proto ještě větší.
|
