Jméno kytaristy Michaela Dennera je nejvíce spjatu s jeho činností v Mercyful Fate a účastí na klasických albech Kinga Diamonda. Jeho kariéra je mnohem obsáhlejší a neomezuje se pouze na okultní, satanský heavy metal, či prazáklad black metalu, jak se občas tvrdí, ale i na různé progrockové, jazzové či tradičně hardrockové projekty. Ty zastupuje jeho kapela Denner`s Inferno, která se v roce 2019 představila s debutovým albem „In Amber“. O této kapele, ale i o minulosti v Mercyful Fate jsme s Michaelem Dennerem zapředli rozhovor. O minulosti mluví vyrovnaně, je na ní stále pyšný, i když je znát, že neúčast na současném comebacku byla pro něho hořkým soustem. Přece jen jeho souhra s Hankem Shermannem a zpěv Kinga Diamonda kdysi dávno definovala dánskou legendu, která ovlivnila další generace muzikantů.
Kam si myslíš, že se bude ubírat rocková a metalová hudba v roce 2022? Je nějaká kapela, která by mohla v tomto roce zažít obrovský úspěch?
Cestu k opravdu velkému úspěchu v poslední době hodně omezil Covid. Je těžké dělat koncerty nebo plánovat turné, tím je všechno mnohem složitější. Ale abych byl konkrétní a vypíchl jednu kapelu, tak mě hodně zaujali Opera Diabolicus s jejich novým albem. Je to silná a doomová záležitost.
V současné době jsi činný zejména v Denner`s Inferno. Co v současné době tato kapela dělá?
Momentálně nám byly všechny festivalové koncerty zrušené, takže čas využíváme na přípravu věcí pro nové album.
Debutovou desku „In Amber“ jste vydali v roce 2019. Jak si s ní s odstupem času spokojený?
Vždycky se objeví něco, o čem si řekneš, že se dalo udělat líp. O tomhle albu si ale myslím, že je takové, jaké jsem v tu chvíli chtěl udělat.
Řadu fanoušků překvapilo, že album je hodně hardrockové a má v sobě ducha doby sedmdesátých let. Chtěl si se vrátit ke svým hudebním kořenům?
No jasně! To je styl, na kterém jsem vyrostl a kvůli čemu jsem začal hrát na kytaru. Když jsem dával dohromady „In Amber“, tak jsem podle stylového směřování také vybíral sestavu kapely.
Polovinu skladeb z alba tvořilyi coververze kapel Cheap Trick, Montrose nebo Trapeze. Podle jakého klíče jste skladby tenkrát vybírali?
To jsou skladby, které jsem poslouchal většinu svého života. Při nahrávání jsem se jimi skvěle bavil. Vlastně jsem jimi nahradil některé skladby, které se mi zdály nudné, tak jsem je prostě hodil do koše a natočili jsme tyhle coververze.
Poslední zprávou od Denner`s Inferno je výměna zpěváka. Proč už v kapele nepůsobí Chandler Mogel?
To je právě dané omezeními a rušením všeho. Chandler žije v New Yorku a proto bylo v jednu chvíli nemožné, aby mohl přicestovat a Mats Levén nám nabídl výpomoc, je jedním z mých švédských přátel a mimo to je to také skvělý zpěvák. Takže ta volba byla jasná. Ovšem musím říct, že se spoluprací s Chandlerem stále počítám.
V čem je největší rozdíl v práci s Chandlerem a Matsem?
Ve skutečnosti jsme s Matsem nijak moc daleko nedošli, abychom teď mohli porovnávat. Covid zničil všechny naše plány.
Před pár lety jsi působil se svým někdejším spoluhráčem z Mercyful Fate Hankem Shermannem v projektu Denner/Shermann. Ten už definitivně skončil?
Ano, je to skutečně definitivní. Nejsem s Hankem v žádném kontaktu. Všechno skončilo ve chvíli, kdy se rozhodl dát dohromady Mercyful Fate beze mě. Vůbec mi neřekl, jestli bych se k nim chtěl připojit.
S Hankem jsi ale hrál už od konce sedmdesátých let. Jak vzpomínáš na své hudební začátky, kdy kapela Brats byla v podstatě punkovou partou?
Do kapely mě přivedli, abych jim pomohl zbavit se punkového zvuku, protože chtěli začít dělat metal. A to se také stalo.
To už bylo nakročeno k Mercyful Fate…
Já jsem nikdy nebyl punkově založený a celé to hnutí mě moc nebavilo. Tedy kromě několika kapel, které se mi líbily, Ramones, Dictators, Generation X, abych zmínil aspoň nějaké. Měl jsem rád i „Never Mind The Bollocks“ od Sex Pistols. Tohle byly na punku dobré věci. Pak jsi měl spoustu kapel, které hrály strašné hovadiny, neuměly hrát ani zpívat. Já jsem vždycky byl hodně na hard rock a starý metal, už od začátku sedmdesátých let jsem měl tenhle styl rád.
Mercyful Fate s prvními dvěma deskami byli jako zjevení na evropské heavymetalové scéně. Mohla tahle kapela být stejně velká jako třeba Iron Maiden nebo Judas Priest, kdyby v roce 1985 nedošlo k rozpadu?
Hmmm… Asi jsme mohli být stejně velcí jako třeba Slayer, Megadeth nebo Pantera. A kdyby to došlo skutečně do extrému, tak skutečně asi i jako Iron Maiden, Judas Priest nebo Metallica.
O rozpadu koluje řada fám. Mohl bys objasnit, proč k němu došlo a ty jsi začal hrát v sólové kapele Kinga Diamonda?
Bylo to jednoduché. Hank chtěl hrát spíše hardrockovou hudbu, orientovanou více na rádia a King chtěl pokračovat v tom, co jsme dělali, takže proto jsme se museli rozdělit. Já si vybral Kinga, protože jeho hudba mi byla mnohem bližší. Dodnes jsem rád, že jsem to udělal.
Velmi zajímavou položkou v tvém hudebním životopisu je kapela Zoser Mez, kde ses znovu spojil s Hankem. Byla to předzvěst prvního comebacku Mercyful Fate?
Udělali jsme jedno album, ale víceméně to byl jen projekt, protože jsme měli ještě další kapelu Lavina. Nikam jsem s tím nepospíchali. Dělali jsme to proto, že Hank už měl plné zuby popu, který dělal s Fate. Jen jsme pozvali několik přátel, aby si na naší desce zabubnovali a zazpívali. Připravovali jsme i druhé album a když jsme na něm dělali, některé skladby z něho slyšel King a hodně se mu líbily. Proto nám navrhl, abychom dali Mercyful Fate znovu dohromady.
Když jste se s Mercyful Fate v roce 1993 vraceli, jak moc vám pomohlo, že tehdy vás za své hrdiny označovala Metallica, která hrála vaše skladby a Lars Ulrich nabubnoval „Return Of The Vampire“?
Metallica nás pozvala, abychom s nimi hráli na opravdu velkých koncertech a pak udělali meddley Mercyful Fate pro jejich album coververzí. A samozřejmě Lars si námi na „In The Shadows“ zahrál… Takže ano… Jsou to skvělí přátelé, kteří nám po comebacku pomohli rozjet kapelu správným směrem.
Proč jsi Mercyful Fate v polovině devadesátých let opustil?
Moje žena tehdy měla zdravotní komplikace po porodu mého prvního a jediného syna. Mercyful Fate plánovali velké turné a já se musel rozhodnout, takže jsem s krvácejícím srdcem musel opustit své přátele a podpořit rodinu. Volba byla jasná…
Co jsi dělal od odchodu z Mercyful Fate do doby než jsi postavil kapelu Force Of Evil?
To byla doba, kdy jsem se staral o rodinu. Mám také obchod s hudebními nosiči, což je byznys, kterému se věnuju už do roku 1987 a stále se mi v něm daří.
Proč nejsi součástí comebacku Mercyful Fate?
King a já jsem se před pár lety dost blbě pohádali. Jako dvě malé děti. Nikdo neustoupil a neudělal krok k tomu, aby se to urovnalo. Mezi námi to vždycky tak bylo, protože jsme si hodně podobní. V podstatě mi nechybí, ale hodně mi chybí to, co jsme budovali a co jsme měli, když jsme byli mladí. To se prostě neztratilo.
Myslíš, že současný comeback, pži kterém z původní sestavy v kapele působí jen King Diamond a Hank Shermann, je legitimní a oprávněný?
Je mi spíš líto fanoušků, že spolu nemohou vidět původní členy. Pro Kinga a Hanka je to způsob, jak si vydělat peníze předtím, než odejdou do důchodu a nezajímá je, co je správně a co je špatně. Ze začátku bylo pro mě hodně těžké přijmout toto rozhodnutí, ale teď jsem za to rád. Jsem rád, že už nemusím pracovat s takovými lidmi. Byla to životní lekce, která mě hodně poučila.
Podle informací na internetu (Encyclopaedia Metallum) kromě Denner`s Inferno působíš v současné době ještě v kapelách Iron Space, Lucifer`s Airship a Taylor`s Universe. Mohl bys přiblížit, o co se jedná?
Ne, ne, tak to není (smích). Iron Space a Lucifer`s Airship byly moje první dvě kapely, v nichž jsem hrál v letech 1972 až 1974. Taylor`s Universe je mladší, to byla jedinečná jazzrocková záležitost, kde jsem před patnácti lety hrál jako hostující kytarista.
|
