Tato recenze by mohla nést podtitul: jak zničit dobrou hudbu špatným zvukem, část tisící první. Ale hezky popořadě. Švédové Palantír prokázali dostatečný talent na čtyři roky starém debutu „Lost Between Dimensions“. Tenkrát se o povedený powermetalový obsah staralo pouhé trio hudebníků, nyní se v kapele pohybuje plných šest členů. Škoda, že se mezi novici nenašel nikdo, kdo by dokázal rázným imperativem poukázat na pochybnou produkční práci.
Ani na zmíněném debutu nebyl zvuk bůhvíjaký, tentokrát je ale ještě méně důrazný, což na druhou stranu úplně nepřekvapí při pohledu na jméno, které je za vše víceméně zodpovědné. Cederick Forsberg (Blazon Stone, ex-Crystal Viper) sice disponuje vlastním studiem, zatím z něj ale nevycházejí žádné zvukové klenoty. Byl mu svěřen i nový počin Palantír s titulem „Chasing a Dream“, zřejmě proto, že se Cederick zároveň stal basákem kapely. Forsberg tentokrát podal – za produkčního souhlasu svých nových parťáků – jeden ze svých nejslabších výkonů a nenávratně tím ovlivnil vyznění a dosah celého alba.
Alba, které není autorsky ohromující, ale za optimálních zvukových podmínek by se dalo úplně v pohodě a s čistým svědomím doporučit všem, kterým je blízký optimisticky laděný power metal s občasným zrychlením a symfonickou či neoklasickou kličkou. Nahrávku sice rozjíždí song „Chasing a Dream“, který zní jako cosi z dílny Christiana Liljegrena (Narnia, The Audiovision), tedy zatím spíše hard rock, jenž bude později patrný i v songu „Where I Belong“. Švédové se každopádně lépe cítí na powermetalové úrovni, což se projeví zejména ve skladbách „Queen Of The Moon“, „Among The Stars“, „The Beast Within“ a „Where I Belong“, které nezapřou smysl pro jemné, postupně gradované a chvílemi špičkové melodické pnutí.
To je pozitivní i s ohledem na skutečnost, že se skoro o všechny jmenované kompozice starali jiní autoři. V aktuální sestavě severské kapely se uhnízdila řada schopných skladatelů, včetně klávesáka Johannese Frykholma, který se loni prezentoval projektem Skyblazer a zároveň je členem tuzemských Symphonity. Ve skladatelství zkrátka háček nevězí. Ten je zaťat ve zvukové produkci, která je na úrovni devadesátkových počinů, a už tenkrát to bylo špatně. Možná se na to dá zvyknout, asi jako když oči po určité době přivyknou tmě, postupně se trochu rozkoukají a začnou rozlišovat některé tvary okolních předmětů. Nikdy to ale nebude zážitek jako při rozsvíceném světle, nemluvě o přímém a jasném slunci.
|
