Tokyo Blade zrají jako víno. Jestliže by před lety na tuto britskou kapelu nevsadil nikdo ani pětník, situace v posledních pěti, šesti letech nabrala zcela jiný kurz a Tokyo Blade jsou takřka ve stejně silné formě jako kolem poloviny osmdesátých let, kdy se řadili ke druhému šiku Nové vlny britského heavy metalu. Měli možná smůlu, že začali později než Iron Maiden, Saxon či Def Leppard, a proto se logicky dostali do jejich vleku, ovšem mezi kapelami ostrovní scény patřili k těm lepším. Přežili do současnosti a nezlomila je dlouhodobá nečinnost ani úlitby komerčnějšímu hard rocku na konci osmdesátých let. To vše je dnes minulost a Tokyo Blade tu stojí zejména jako kapela pro pamětníky starých časů, kdy byl heavy metal v rozpuku, ovšem s tím, že mají co říct i v současnosti. Minimálně tím, že svůj původní heavy metal stále dělají přitažlivým způsobem.
Kapela už není tak energickou mašinou, jak se před čtyřiceti lety představila na bezejmenném debutu, za to jí čas dal do vínku větší skladatelskou vytříbenost a částečně zachoval i hitové ambice z alb „Black Hearts And Jaded Spades“ či „Ain`t Misbehavin`“. Stojí tak na takřka ideálním rozhraní heavy metalu a hard rocku. Staří pardálové nepopírají původní tvrdost, ale dokáží citlivě zacházet s melodiemi, na nichž staví silné refrény. Velmi jim prospívá fakt, že si udržují v posledních letech stabilní sestavu (což byl v této kapele vždy problém) a od návratu původního zpěváka Alana Marshe vydávají třetí album, které znovu pokračuje tam, kde skončila nahrávka předchozí. To je samozřejmě deviza, protože forma Tokyo Blade jde od comebackové desky „Unbroken“ z roku 2018 nahoru. Neletí do závratných výšin, ale symbolizuje fakt, že kapela má stále co říct, což je třeba u tak letité party ocenit. Zjednodušeně řečeno - zklamala vás poslední alba jiných heavymetalových velikánů? Tak tady máte Tokyo Blade…
Novinka „Fury“ vychází stranou mediálního humbuku (Tokyo Blade jsou přece jen nepoměrně menší kapelou než jejich slavní styloví kolegové) a tak trochu nečekaně, ale jak vysvětluje kytarista a hlavní postava Andy Boulton, muzikanti na ní pracovali intenzivně po dobu covidové pauzy, čímž vznikla nahrávka sice předlouhá, ovšem nejlepší, která od této pětice vzešla v tomto tisíciletí. Nehraje si na žádné objevování netušených možností, ale to by od kapely se čtyřicetiletou historií bylo zbytečně velké očekávání. Staří psi neradi předvádějí nové kousky, ale ke všemu přistupují s rozvahou a dělají věci promyšlenější a chytřejší. Entuziasmus debutu či alba „Night Of The Blade“ už nejde opakovat (to i vzhledem k zabijácky dlouhé stopáži alba), ale ani tak Tokyo Blade neztrácejí mnoho ze své někdejší energie. Ale jdou na to spíše od lesa. Přes vrstvenější kompozice, variabilnější aranže a leckdy i dramatičtější atmosféru.
Jedním z největších kladů je fakt, že se Tokyo Blade nesnaží znít jako heavymetalová mašina, sázející na rychlost a neurvalost. Skladby od počátku vedou ve svižném tempu, v němž se nezapomíná především na silné melodie, dobře promyšlené mezihry a aranžerské vtípky. Kapela nezapomíná ani na to, že kdysi uměla psát silné stadionové refrény a plní jimi skladby hned od počátku desky - „Man In A Box“ a „Blood Red Night“ nastaví tvář celého alba. Jsou slyšet (kromě heavymetalového základu) vlivy Thin Lizzy, UFO či Whitesnake, což předkládá stále sebevědomější pěvec Alan Marsh elegantním způsobem. Nejsilnější je v dramatické „Cold Light Of Day“, v níž kapela sáhne k baladickým pasážím, korunovými epickým vzletem, v němž si posluchač vzdáleně vzpomene i na slavnou „Still Of The Night“ od Whitesnake. Místy v předlouhé stopáží dojde k okamžiku, kdy se dobře namazaný stroj zasekne jako v „Kill Me `Till I`m Dead“ či „Rhythm Of The Gun“, ale mezi tyto skladby kapela vsadí heavy metalové tutovky „Message On The Wall“, „When The Bullets Fly“ nebo vytvrzená „Nailbomb“ (Marsh zde zachází do míst, kde připomene Jamese Hetfielda z Metallicy), takže je situace zachráněna.
Albu by prospěla kratší stopáž, ale i tak lze kapele přičíst k dobru, že při skoro osmdesáti minutách hudby nesklouzne k vyloženě nudným místům a spíše se snaží o vzácně vyrovnanou nahrávku. Ta nemá žádné předpoklady k tomu, že by měla své posluchače zklamat, včetně náročnějších starých fanoušků. Zdá se, že se po letech bloudění slepými uličkami Tokyo Blade stávají skutečnou jistotou na poli hard n`heavy.
|
