Znovuspojení Axla Rose, Slashe a Duffa McKagana pod hlavičkou Guns N`Roses bylo největší rockovou událostí uplynulé dekády. Přišlo sice trochu s křížkem po funuse, protože doba, kdy se na to čekalo jako na smilování boží, už pominula, ale i tak miliony fanoušků zachvátila v roce 2016 hysterie, když se druhdy nejnebezpečnější kapela na světě rozjela na společné turné „Not In This Lifetime Tour“. Od chvíle, kdy se tito Tři králové objevili ve společnosti dalších čtyř spoluhráčů na pódiu legendárního klubu Troubadour, kde spolu kdysi začínali, uplynulo už šest let. A naděje fanoušků, že ještě někdy vyjde nová deska Guns N`Roses se opět začaly rozplývat. Kapela, vědoma si toho, že dokáže největší prostory světa zaplnit třicet let starými hity, jakoby se znovu zakonzervovala ve stavu „takhle to prostě stačí“ a kromě společné práce si Slash, Duff McKagan, ale i klávesista Dizzy Reed či druhý kytarista Richard Fortus začali znovu hrát na vlastním písečku. Zjevně se čeká na Axla a takové čekání bývá časově neohraničené.
„Ještě jsme se nedostali do stavu, kdy bychom si spolu sedli a začali dělat nové věci,“ řekl na podzim loňského roku Slash, mediálně nejvstřícnější člen celého ansámblu. O pár dní později své prohlášení korigoval: „Čekejte velké věci, nová deska Guns N`Roses bude. Máme už hodně materiálu.“ Pak si z toho něco vyberte. Ještě dál šla manželka Duffa McKagana, když prohlásila, že nové věci GN`R už slyšela s tím, že jsou úžasné. Ale jak býbá zvykem, nejdůležitější člen, čili Axl Rose, stále mlčí. Jisté světlo naděje vykřesalo loni v létě ohlášení nového singlu „ABSUЯD“. Zklamání bylo o to větší, když se do éteru rozlétla nová verze skladby „Silkworms“, spadající až někam do roku 2001, jež už tenkrát vedle hitů „Welcome To The Jungle“, „Sweet Child O`Mine“ nebo „November Rain“ vypadala jako hodně chudý příbuzný. Pár týdnů na to vystřelil do světa druhý singl „Hard Skool“, ovšem ani v tomto případě se nejednalo o úplnou novinku, protože na dávných zkouškách (cca před dvaceti lety) Axlova parta přehrávala její fragmenty pod pracovním názvem „Jackie Chan“. Následné ohlášení EP už mohlo být důvodem k malým oslavám v táboře skalních fanoušků, protože snad žije naděje, že EP by mohlo odstartovat novou éru Guns N`Roses. Jaká bude se podle něho ale úplně přesně soudit nedá.
„Hard Skool“ obsahuje obě „nové skladby“, které jsou doplněny živými verzemi "Don`t Cry“ a „You`re Crazy“. Největší pozornost na sebe pochopitelně strhává titulní skladba, startována ostrou baskytarou Duffa McKagana, snad jako připomínka „Right Next Door To Hell“, která kdysi otevírala album „Use Your Illusion I.“ nebo ještě starší „It`s So Easy“. S „Hard Skool“ se Guns N`Roses vracejí do nejslavnější minulosti a navazují přesně tam, kde skončili po turné k „Use Your Illusion“. Slash pálí typický riff, který má mnohem větší životaschopnost a energii než všechno, co poslední roky dělá s Mylesem Kennedym a zvukem i náladou sahá až ke svým hráčským klenotům z časů „Welcome To The Jungle“ či „Nightrain“. Kapela šlape jako skvěle promazaný stroj a rázem je její esprit a kouzlo zpět. Chybí v něm sice nezbytný nadhled Izzyho Stradlina, jehož přítomnost by zaručovala větší věci, ale i tak „Hard Skool“ hudebně splňuje to, co chtějí fanoušci od Guns N`Roses slyšet. A je tu samozřejmě Axl… Po zprvu nenápadné sloce vylétne jeho hlas vzhůru a typicky řezavým a nasraným stylem, tou povětsnou cirkulárkou, servíruje výtečný refrén. Tohle je poloha, ve které fanoušci tohoto zpěváka vždy milovali. I Slashova sóla pádí vpřed a zklidňují se až v nádherné mezihře, tolik evokující zlaté časy „Use Your Illusion“.
Výborný start pak trochu brzdí „ABSUЯD“ (někdejší „Silkworms“). Co také praští do očí, je autorství, které je připsáno Roseovi, Slashovi, Reedovi a McKaganovi, přestože původní verzi „Silkworms“ napsal někdejší klávesista Chris Pitman. V „ABSUЯD“ jsou jasně slyšet Slashovy typické riffy i sóla a trochu více feelingu starých Guns N`Roses, přesto se jedná o tutéž skladbu jako v roce 2001. Vypadlo z ní dlouhé, nicneříkající intro, byl změněn refrén (ani nový, ani starý příliš nefungují), Axl přidal typické vysoké výkřiky, ale jinak skladba věrně reflektuje rozpoložení, v němž se Guns N`Roses nacházeli před dvaceti lety, kdy měli podobně znějící singl, zmatenou a nicneříkající skladbu „Oh My God“. Nejeví se jako úplně správný nápad recyklovat tuto skladbu, nevypovídá mnoho o dnešní formě a snad znovunalezeném rock n`rollovém výrazu kapely (bůhví jak bude znít nová deska, jestli vůbec někdy vyjde…) a pokud už měl Axl a spol. potřebu sahat do minulosti, rozhodně by se dalo najít několik lepších nevydaných skladeb, třeba „Down By The Ocean“ či „Atlas Shrugged“, které by pravděpodobně fungovaly lépe vedle „Hard Skool“ či obou starých věcí.
Ty nejsou překvapivé. „Don`t Cry“ a „You`re Crazy“ jsou léty prověřené jistoty (ač druhá jmenovaná je nejslabší věcí z debutové „Appetite For Destruction“), které zazněly na nesčetných koncertech kapely a dokonce obě byly zaznamenány na živém albu „Live Era 87 -93“. Jejich výběr je diskutabilní, protože kapela mohla alespoň v jednom případě sáhnout do novějšího repertoáru, například z časů „Chinese Democracy“, který zůstává (ač z pochopitelných důvodů) upozaďován. Přínosem je, že obě skladby demonstrují současnou formu Guns N`Roses a vyhýbají se Axlovým vokálním pádům, které leckteré koncerty poznamenávají. Verze obou skladeb představují Mr. Rose v dobré vokální pohodě, kde není moc známek jeho tenčícího se hlasu. Zbytek členů odvádí precizní výkon, který se rovná statutu jedné z největších legend rockové historie.
„Hard Skool“ je nutné brát jako zajímavou, vcelku chutnou jednohubku, která snad bude předznamenávat něco skutečně velkého. Jenže takových slibů už člověk od Axla i celých GN`R slyšel nespočet a pokud kapela nechce skončit jako karikatura sama sebe a obrážet svět se stále stejným, postupně pelichajícím repertoárem, je třeba chopit se pořádné práce. I když už pravděpodobně nedojde na nic tak výjimečného, jako když se skladatelských otěží chopil Rose s Izzym Stradlinem, je ten potenciál stále obrovský. Jenže jak dlouho…
|
