Pro řadu pamětníků, kteří aktivně zažili osmdesátá léta a pamatují si rozpuk glam metalu (v tomto případě britského), je zpěvák Steevi Jaimz ikonou. Přestože jeho současné hudební aktivity jsou spíše utlumeny, nelze zapomenout, že nazpíval debutové album welšských Tigertailz „Young And Crazy“. To se do rockové historie zapsalo vcelku silně a díky němu se hairmetalová horečka z Ameriky přelila i do Velké Británie. Ovšem Jaimz v Tigertailz nevydržel, už na konci osmdesátých let přepustil frontmanský post Kimu Hookerovi a stáhl se po pozadí. Když o dvacet let později nastartoval sólovou kariéru skvostným albem „My Private Hell“, vypadalo to na comeback se vším všudy. Společně se sbírkou starších věcí „Glam Damnation“ zůstala tato deska osamocena a Jaimz se znovu odmlčel. V současné době na sebe upozornil tím, že se podílí na novém albu německých Shameless.
Letos to bude pětatřicet let, co jsi s Tigertailz vydal debut „Young And Crazy“. Chystáš na toto výročí nějaké speciální koncerty nebo se uvažuje o společných oslavách?
Ani nevím, že už je to pětatřicet let, vůbec bych to neřekl, že už je to taková doba… Nepřemýšlel jsem o tom něco podobného nachystat.
Údajně pracuješ s Alexxem Michaelem a jeho německým projektem Shameless. Budeš zpívat na nové desce, která vyjde v květnu?
Ne. Spolupráce se Shameless spočívá v tom, že jsem napsal titulní skladbu pro jejich desku. Ani si nějak nemůžu vzpomenout, jak se jmenuje (smích). „So Good You Should…“ Tu skladbu jsem napsal, ale bohužel v ní nezpívám. Na to už má tahle kapela někoho jiného.
Co kromě spolupráce s Alexxem v současné době děláš?
Momentálně toho moc není, tak je to už nějakou dobu, od té chvíle, co začaly lockdowny. Poslední, co jsem dělal, byla spolupráce s kapelou Santa Ana Winds, kterým jsem na jejich loňskou desku nazpíval skladby „The Thunder“ a „We Knew This Love“.
V roce 2018 jsi vydal spolu s Philem Vokinsem album „Time Machine“. Bude tato spolupráce pokračovat?
Tohle byla spolupráce jen na jedinou desku. Jsou na ní coververze, včetně mojí nové verze „Livin` Without You“ (původně největšího hitu raných Tigertailz, pozn. aut.), kterou jsme desku uzavřeli. Chtěli jsme spolu udělat pár skladeb, na kterých jsme vyrostli. Já měl nějaké, on taky. To jsme udělali a tím to skončilo. Nic dalšího v plánu není.
Proč nedošlo na autorský materiál?
To nikdy nebylo v plánu. Předem jsme věděli, že tohle bude album, kam dáme jen covery. Už jen proto, že skladby, které jsme dělali, známe jako své boty.
Album „Young And Crazy“ je stále jednou z klasických desek britského glam metalu. Jak jste vnímali to, že vás kritici označovali jako britskou odpověď na Poison?
Tohle byla docela blbost a abych byl upřímný, tak Poison moc nemusím. Když jsem odešel z Crash KO, což byla glam metalová kapela z let 1982 a 1983, měl jsem hrozně rád Novou vlnu britského heavy metalu. Diamond Head, Angel Witch, Def Leppard, Iron Maiden… Ale Poison k tomu nepatří. Když už, tak jsem měl rád Mötley Crüe. Porovnej si to, když si poslechneš naše tehdejší věci, tak je to glam punk a Poison měli uhlazený americký zvuk. Nikdy jsem necítil, že bychom reagovali na Poison. Možná to bylo dané tím, že jsme vypadali podobně.
Tigertailz oproti americkým glam metalovým kapelám zněli více punkověji. Měl punk velký vliv na tvé skládání?
Ani moc ne, jak jsem řekl, byl jsem hodně ovlivněn britským heavy metalem. Vyrostl jsem v sedmdesátých letech, ještě předtím než punk začal existovat, takže mě neovlivňoval. Abych byl upřímný, tak něco z punku mi skutečně sympatické je.
S „Young And Crazy“ jste měli velký úspěch, ale ty jsi kapelu opustil. Mohl bys objasnit, proč k tomu došlo?
Protože se mě zeptali, jestli bych odešel. Měl jsem velký problém s pitím, byl jsem jak utržený ze řetězu a moc jsem nevěděl, co se děje. A oni se domluvili s nahrávací společností, chtěli jiného zpěváka. Bylo to divné, protože naše album bylo skvělé, ale neudělali jsme k němu žádný singl ani klip. Asi to bylo tím, že mě tam už nechtěli. Možná to ale bylo vzájemné, protože jsme se moc nemuseli, já se s nimi nikdy neztotožnil a rozchod byl asi nejlepší pro všechny. Nebyl jsem v té kapele šťastný. Prodali jsme kvantum nahrávek, ale nakonec to vyšumělo.
V roce 1990 jsi natočil EP „Kick The Habit“. Měli tyto tři skladby být začátkem tvé sólové kariéry?
Rozhodně! To bylo první, na čem jsem dělal po konci v Tigertailz. Postavil jsem kapelu, dostal smlouvu, poslali nás do studia a chtěli, abychom udělali EP se třemi skladbami. Dokonce jsem s tehdejšími členy bydlel v jednom bytě, takže práce šla hladce. Udělali jsme tenkrát i skladbu „Cat On A Hot Tin Roof“, podle které se mělo celé EP jmenovat. Nakonec ale dostalo název „Kick The Habit“.
Poté jsi zmizel ze scény. Co jsi v té době dělal? Měl jsi nějaké kapely?
Byl jsem v různých kapelách, ale pak přišla devadesátá léta a všechno se změnilo. Do té doby jsem nezačal dělat nic velkého, ale když přišla tehdejší změna, všechno postupně vyšumělo.
V roce 2000 pod tvým jménem vyšla deska „Damned If I Do… Damned If I Don`t“, kteroué jsi nahrál s Jayem Pepperem, Pepsim Tatem a Acem Finchumem. Znamená to, že se tehdy dala klasická sestava Tigertailz dohromady nebo se jednalo o sbírku starých skladeb?
Tohle byla stará dema, která jsme měli z dob „Young And Crazy“. Desku jsme natáčeli nadvakrát. Předělávali jsme jí, když jsme dostali smlouvu s Music For Nations, oni po nás chtěli novou verzi, kterou pak vydali. Proto zbylo hodně materiálu, včetně nějakých nepoužitých věcí a proto jsem je vydal na desce „Damned If I Do“, ale nikdy jsem je s Tigertailz nově nenahrával. Všechno to byly moje skladby, tak jsem si řekl, proč je nevydat. Udělali jsme nový mastering a hodili to na CD.
Sledoval jsi tvorbu Tigertailz v devadesátých letech? Dovedeš si představit, že bys byl v kapele, která nahrála industriální thrashmetalové album „Wazbones“?
Po tom, co jsem odešel z Tigertailz, jsem jejich kariéru nesledoval. Z desky, o které mluvíš, jsem slyšel asi jednu věc, myslím, že se jmenovala „Needles“ (správně „Dirty Needles, pozn. aut.), a neznělo to špatně, ale prostě to nebyl už můj šálek čaje. Chápu to, všichni se museli v devadesátých letech adaptovat a proto asi udělali industriální thrashmetalový počin.
Velkým okamžikem tvé kariéry se stalo album „My Private Hell“ z roku 2009. Mohl bys objasnit, co znamená název alba? O jaké „soukromé peklo“ se jednalo?
Tohle neměla být moje biografie. Možná tomu některé věci odpovídaly, ale nebyl to záměr. Ale ano, tohle album vystihovalo můj život… Některé věci víc, některé míň.
„My Private Hell“ je naprosto skvělá nahrávka. Jak zafungovala tvoje spolupráce s producentem Chrisem Laneyem?
Chris mi napsal na mail, protože má rád „Young And Crazy“ a tak nás potom napadlo spolu dát něco dohromady, nějaké demosnímky. Najednou jsme měli spoustu skladeb, z kterých jsme už mohli udělat plnohodnotné album. Kromě mě a Chrise na něm dělal také Anders Ringman a pro mě bylo skvělé po dlouhé době spolupracovat se skutečnými profesionály. Je to opravdu hodně dobrá nahrávka se spoustou skvělých skladeb.
Bylo album „My Private Hell“ spontánní nahrávkou nebo jsi na ní pracoval delší dobu?
Než jsme to rozjeli, měl jsem spoustu nápadů, které jsme si vzájemně posílali přes mail. Takže to nebylo úplně spontánní. Dělali jsme na tom docela dlouho, protože jsme skladby chtěli mít promakané do detailů. Samotné nahrávání proběhlo docela rychle, ale já si ho moc užil. Každá z těch věcí vyšla výborně.
„My Private Hell“ je však tvoje osamocená sólová nahrávka. Proč jsi nepokračoval dále a nenatočil další podobně znějící album?
Moc rád bych udělal další desku, ale je to všechno o penězích, protože pořádné natáčení ve studiu je hodně drahé a já nechci nic dělat na koleni Ale bůh ví, třeba se něco zrodí.
V osmdesátých letech jsi hrál v NWOBHM kapele Treason. Jak jsi tehdy vnímal tehdejší heavy metal?
Jak jsem řekl, já to naprosto miloval. Byl jsem v centru dění. Byl jsem dokonce na prvním koncertě Def Leppard a třeba Iron Maiden jsem viděl nesčetněkrát. Stejně tak Saxon. Nebo třeba Diamond Head, ty jsem miloval a jejich první desku jsem si tenkrát koupil za necelé čtyři libry. Tehdy jsem byl v ideálním věku na správném místě. Pak mě docela mrzelo, co se s tím vším stalo, jak to upadlo. Ale užíval jsem si to tenkrát hodně. Bylo to něco, co mě přimělo k vlastnímu hraní. Když si vezmeš „Young And Crazy“, tak je na ní hodně elementů z této heavymetalové scény. Nebyl to podle mě úplně glam, ale spíš glam punk metal.
Díky „Young And Crazy“ a „My Private Hell“ jsi u řady fanoušků považován za legendu. Cítíš sejako legenda glam metalu?
Rozhodně ne. Na to jsem už dost starý. Ale je fajn, že „Young And Crazy“ je teď objevovaná a lidem se líbí, po vydání se moc pozornosti tomu albu nedostalo. Tehdy nás celkem sjeli kritici, ale prostě jsme měli absolutně minimální rozpočet, v podstatě jsme to udělali za týden. Měli jsme k dispozici asi pět tisíc liber, což je nic. Naprosté minimum. Ale možná díky tomu je na tom albu něco kouzelného, protože je tak syrové. „My Private Hell“ je naprosto jiné, má lepší produkci, víc se na něm pracovalo a má skladby, které si prostě jen tak sám můžeš zazpívat. Co se týče glam metalové legendy, dobře se to poslouchá, ale já na to nejsem dostatečně arogantní, abych si sám říkal, že jsem legenda.
Kdybys porovnal počátek osmdesátých let a současnost, v čem to dnešní kapely mají složitější a v čem lehčí?
Jednodušší je to v tom, že dnes existuje spousta studií, že se dají nahrávky šířit po internetu a lidi si můžou všechno zařídit doma v obýváku. Když jsme začínali my, neměli jsme prachy ani na nové boty, natož na studio. Na druhou stranu, dneska je to těžší v tom, že spousta míst, kde se hrávalo třeba tady v Londýně, už neexistuje, takže možností, kde hrát živě, máš mnohem míň. Kdybych si měl vybrat, jestli bych chtěl začínat dneska nebo tehdy, tak bych určitě neměnil. Jsem moc rád, že jsem zažil to, co bylo tenkrát.
|
