Jsou lidé, které můžete poslouchat takřka neustále, aniž by se vám začali oposlouchávat. Italský zpěvák Alessandro Conti do této kategorie patří, jeho hlas musí uspokojit fanoušky čistých a vysoko položených vokálních variací, na jejichž čele stojí jméno Michael Kiske. Však také kapela Trick Or Treat začínala jako tribute band německé legendy Helloween a díky Contimu se dýním přiblížila jako málokdo jiný. V roce 2005 se nicméně Italové začali ubírat vlastním směrem, přičemž na začátku letošního dubna zveřejnili již sedmou studiovku, jež dostala do vínku titul „Creepy Symphonies“.
Tento název je ovšem trochu ironický, stejně jako celá tvorba Trick Or Treat, ve které nikdy nechyběl smysl pro nadsázku. Jako posluchači-koledníci si můžeme být jisti, že v případě zaťukání na dveře Italů pokaždé dostaneme nedietní power-speedmetalové laskominy. „Creepy“ tahle kapela nikdy nebyla a nebude, jak dokazují nové skladby, které mnohdy znějí spíš jako rock než metal. Ničemu to ale nevadí, neboť skladatelská kvalita se zde neměří tvrdostí materiálu, ale počtem chytlavých melodií. A takových je na nové fošně dost, jakkoli se nemůžu zbavit pocitu, že to ve finále mohlo dopadnout ještě o kus lépe.
Pojmu „finále“ se ještě chvíli přidržíme. Závěr nahrávky obstarává nejambicióznější, více než desetiminutový příspěvek „The Power Of Grayskull“, na kterém si můžeme krásně ukázat klady i zápory skladatelského snažení Italů (většinou tedy samotného Contiho). Ve skladbě se odehrává řada hudebních dějů, včetně pokusů o temnější polohu, která je však v souladu s výše napsaným neškodná a spíše invazivně vstupuje do oblasti, jež jde Italům nejlépe. Jakmile se v písni vznáší lehké rychlomelodické peří, je hudba Trick Or Treat mimořádně zábavná a žánrově v podstatě dokonalá. Když to sečteme, v pomyslném souboji úžasnost vs. obyčejnost si tahle skladba vede zhruba v poměru 75:25. Což vlastně platí pro veškerou tvorbu Italů.
Když se zkrátí stopáž a přidá na žánrové přímočarosti, dějí se věci. Úvodní (skoro) titulka ukazuje krásně zaoblené power-speedové vnady, a to ve svůdně optimistických vyhrávkách, skvělé sólové části, atraktivně vystupňovaném refrénu i pěvecké mezihře. Stejně je na tom mistrovsky odlehčená hitovka „Queen Of Likes“. Na albu ovšem figurují i částečně výplňkové kusy jako „Crazy" se spotřebním chorusem a protivnými doprovodnými vokály, nebo „Falling Over The Rainbow“. Někomu může lézt na nervy i přílišná rocková podbízivost polobaladické „April“. V opozici proti špatnému hodnocení nahrávky stojí nejen zmíněné melodické momenty, ale také prvotřídní zvuk z dílny Simone Mularoniho. Nové album Italů Trick Or Treat neznamená přelom v jejich metalografii ani v ničem jiném, spíše udržuje dobrý standard i jméno kapely. Což není zase tak málo.
|
