Satan byli vždy old school jako řemen. Pokud si odmyslíme jejich prvotní fázi, ve které v roce 1983 vydali debut „Court In The Act“, pro nějž rekrutovali zpěváka Braina Rosse od svých souputníků z Nové vlny britského heavy metalu Blietzkrieg. V osmdesátých letech se ještě přihlásili s albem „Suspended Sentence“, a už tehdy byli zoufale nemoderní. Nepomohly jim ani změny názvu, při kterých jméno Satan měnili na Blind Fury nebo Pariah, jako kdyby se zalekli kontroverzí, které by mohli způsobit. Dnes už je to jedno, název Satan vystraší jen málokoho. V podstatě je to jediná změna, která se u kapely od začátku osmdesátých let udála. Na svém místě je Brian Ross, pečlivě dělící aktivity mezi Satan a Blitzkrieg, totožný je i přístup kapely k albům samotným. Jako kdyby se kalendář rozběhl proti toku času a znovu ožívaly reminiscence na nejslavnější dobu Nové vlny britského heavy metalu. Potěší to ale i někoho jiného než zarputilého staromilce?
„Court In The Act“ měla v době vzniku opodstatnění. Vyšla v době, kdy se na trh dostaly „Screaming For Vengeance“ od Judas Priest nebo „Piece Of Mind“ od Iron Maiden, a ač Satan těmto velikánům konkurovat nikdy nemohli, alespoň patřili do zástupu důležitých pěšáků na heavymetalovém poli. Mlčeli celá devadesátá léta i první desetiletku nového tisíciletí. Když přišli s comebackovým albem „Life Sentence“, jako kdyby si neuvědomovali, jak moc se scéna změnila. Nebylo žádné hnutí typu NWOBHM, ke kterému by se mohli přihlásit, a navazovat na více než dvacet let přetrženou nit je úkol složitý. Satan zvolili formu, s jakou se kdysi loučili, což nebyl nejšťastnější krok, protože šmahem byli zahrnuti mezi kapely pro nostalgiky. Ale možná jimi jsou. Jinak si nelze vysvětlit absolutně nulovou touhou po pokroku, ani ždibec náznaku nějakého zmodernizování soundu, či pokus vystoupit z dávné masky.
Takové byly desky „Life Sentence“, „Atom By Atom“ i „Cruel Magic“ a novinka „Earth Infernal“ v tomto duchu pokračuje měrou vrchovatou. Nabízí přesně to, co se od ní očekávalo, to, co Satan dělají celou dobu. Dřevní heavy metal, zamrzlý v první polovině osmdesátých let, prastaré (neměnné) postupy a muzikantské výkony, odpovídající té době. Brian Ross je velmi dobrým zpěvákem, což ukazuje i v Blitzkrieg (kteří trpí stejným stigmatem zpátečnictví jako Satan), zbylí muzikanti nejsou jeho křoví, ale velmi schopní instrumentalisté, kteří však nemohou přijít na to, jak složit opravdu velký stylový hit. Naštěstí kapele nechybí energie, což ukazuje hned v úvodu, kdy vypálí solidní věc „Ascendancy“, v níž není nouze o ultrarychlé riffy a zpěvná sóla, což ze skladby dělá výstavní kus desky. Ale řádnou hitovku, která by dokázala oslovit širší spektrum posluchačů, to zní nedělá.
Nejlepší na „Earth Infernal“ je úvod, zhruba první třetina desky. „Ascendancy“ ukáže, že má kapela energii a sílu, „Burning Portrait“ zahraje na temnější strunu, při níž se ke slovu dostane atmosféra, která může vzdáleně připomenout i Mercyful Fate, a „Twelve Infernal Lords“ překvapí změnami temp a slušně našlápnutým základem skladby. Jenže pak se Satan dostávají do začarovaného kruhu, je cítit snaha vyplodit silnou skladbu, ale ta ztroskotává na přílišném dodržování stylových schémat. Na zajímavou skladbu si posluchač musí počkat až skoro na konec desky, „Poison Elegy“ přece jen ukazuje progresivnější ambice a zaujme mírně okultní atmosféra, jako kdyby Satan v době tvorby skladby poslouchali první dvě alba švédských Ghost. Nejde o žádnou kopírku, ale inspirace slyšitelná je. Je příjemná, nabourává trochu nudný koncept desky, ale jde o prvek ojedinělý…
Britové vytvořili desku, která může vyvolávat vcelku příjemné vzpomínky na dávno minulou dobu, což je asi jejich největší cíl. Ambice o něco jiného zde nejsou veškeré žádné. Proto deska nemůže dosáhnout kvalit nových alb někdejších žánrových souputníků Cloven Hoof a Tokyo Blade. Staří fanoušci budou vcelku spokojeni, ale zbytku světa bude pravděpodobně tato deska ukradená…
|
