V oblasti instrumentálního kytarového rocku je dlouhá léta jasnou jedničkou Joe Satriani. To je vcelku neoddiskutovatelný fakt a ať se to někomu líbí, nebo ne. V odvětví, ve kterém není zas až takový konkurenční nával, je každá z jeho nových desek opojně vonícím koktejlem, namíchaným z různorodých stylů, odvětví i žánrů. Má vzácnou tendenci rychle se neoposlouchat a navíc posouvat hranice hledání a touhy po něčem novém a neznámém. Sázka na jistotu je s jeho jménem spjata hned ve dvou rovinách. Tou první je téměř až hodinářská pravidelnost, se kterou Joe předkládá novinkový materiál, tou druhou je povětšinou vysoká kvalita materiálu. Až vzácně vyrovnaný je téměř nekonečný zástup kytaristových dlouhohrajících desek, na nichž se nějaké výraznější zakolísání hledá jen obtížně. Tak jako každý umělec, má i Satriani ve svém portfoliu díla vyzrálejší a výraznější. Od člověka, kterému je výrazně přes šedesát, ač svým vzhledem působí maximálně jako čtyřicátník, už horko těžko můžeme očekávat takové brilianty jako „Flying In A Blue Dream“, „The Extremist“, nebo „Crystal Planet“ - dnes už naprosté klasiky žánru. Ale je pravdou, že rovněž pozdější desky, jmenujme kupříkladu s jazzem koketující fantastickou „Unstoppable Monument“ a parádní rozbušku „Shockwave Supernova“, Satrianiho zas a znovu od okolní konkurence oddělují na světelné míle.
Pro letošek si kytarový ostrostřelec nachystal sbírku pojmenovanou „The Elephants Of Mars“, a zcela neočekávaně na její přebal neumístil pro něj typickou fotografii sebe sama, s pověšeným šestistrunným nástrojem na krku. Titulní obraz zdobí siluety kytar, jež mají spolu s drobnými doplňky za úkol vytvořit iluzi pohybujících se zvířat, vetknutých v titulu alba, tedy slonů. Nápad vcelku zajímavý, i když graficky to žádná velká sláva není. Zastavme u ještě sestavy, v níž se - krom novice u kláves, slyšícího na jméno Rai Thistlethwayte (společnost mu dělá starý známý Eric Caudieux) - toho mnoho nezměnilo. Vrátil se v minulosti s Joem spolupracující baskytarista Bryan Beller a z předchozí desky zůstal bijec Kenny Aronoff.
Deska startuje nanejvýš omamnou záležitostí „Sahara“ a posluchač téměř ihned identifikuje zcela specifickou Satrianiho hru a mistrův osobitý styl. Jestli krom vcelku očekávaných identifikačních stop kytaristova fandu něco odzbrojuje a překvapuje, je to až inovativní sound, který Joe do své hudby nově vpravil a namíchal. Můžeme se jen hádat, zdali futuristická modernizace byla nápadem vzešlým z jeho hlavy, zda na tom má většinový podíl osvědčený Eric Caudieux, nebo novic za klapkami Rai Thistlethwayte. Každopádně věřím, že je tato malá revoluce obrovským krokem kupředu. Celá deska získává zdravými a ušlechtile dávkovanými modernistickými zvukovými prvky na obrovské přitažlivosti a divácké závislosti. Spousty nových a neotřelých zvuků tvořených pomocí různých smyček, samplů, sekvencerů i klasických kláves dávají dnešnímu Satrianiho hudebnímu pohledu zcela nový směr i ráz.
Úvodní píseň „Sahara" dýchá neuvěřitelnou pohodou, zvláštní exotikou i vzrušující symbiózou erotiky, vášně a smyslného jemnocitu. Titulní „The Elephants Of Mars“ malinko přitvrdí a stavbou i zvukem dává vzpomenout na kytaristovu „návratovou“ super desku „Strange Beautiful Music“. Něco je jinak, pasáž vsazená uprostřed písně je jaksi „nová“, jen těžko popsatelná změť akordů vytváří prostor pro snění i zamyšlení zároveň. Za odpočinkovou věc můžeme označit „Faceless“, plnou nejkrásnějšího Satrianiho typického kytarové vymalovávání a romantického vyšívání. „Blue Foot Groovy“ je něco mezi groove a funky a po třech klenotech umístěných na začátku desky je spíše standardem. Za malinko slabší věc bychom mohli označit „Tension and Release“, která snad jako jediná ničím výraznějším neupoutává. „Sailing The Seas Of Ganymede“ je jejím protipólem a dalším skvostem na desce. Dýchá nepopsatelnou atmosférou, tajemnou, magickou, dalo by se říci až hmatatelně hororovou. Právě tady se modernita soudu projevuje hned v několika hudebních rovinách a podprahově připoutává posluchače k reproduktorům. Nejen Satriani je zde skvělý, výrazná a pro toto album zcela významově důležitá pulzující Bellerova vysunutá basa se stává velkým sonickým zážitkem. Jako procházka do krajin orientu poslouží ne úplně typická parádička „Doors Of Perception“, volně plynoucí na zvucích nástrojů, jež používají východní kultury a etnika.
Chvála B strany bude ještě zřetelnější, je ještě o hodný kus inovativnější a kreativnější. Jako první ochutnávka poslouží netypický fusion kousek se zvláštním názvem „E 104th St NYC“ a další porci nevázaného Hughesovského funky přiváží na Bellerově basové taneční figuře rozdováděná „Pumpin“. Prostě dvojice k pohledání. Sabbatovsky temně začínající „Dance Of The Spores“ po chvíli doslova rozkvete pod rukama způsobem Satriniovsky jedinečným. Pevně dané vyhrávky a sóla tvoří jakýsi protipól hutných samplovaných zvuků a neustále převracejí náladu skladby zleva doprava. Dvojice nejlepších songů se nalézá na pozicích jedenáct a dvanáct. Nejprve je to až taneční a velmi moderní jádro písně „Night Scene“, nesoucí se vesmírným hyperprostorem vstříc k neznámým dálavám a neprozkoumaným horizontům, a poté s pomocí omamných citací Nada Evetta multi orgastická „Through A Mothers Day Darkly“. Jedna z nejkvalitnějších kompozic Satrianiho pera je tvrdým a zároveň maximálně šťavnatým knockoutem mezi oči všech nevěřících. Drajv a energie této úchvatné jízdy můžou Joevi jen tiše závidět všichni Mustainové a Hetfieldové, kteří už dávno nemají skladatelský fond na to, aby něco podobně dobrého mohli napsat. Prázdninově pomalá, medově se táhnoucí „22 Memory Lane“ a poslední „Desolation“, jsou skvělou tečkou za zcela jedinečnou a pozoruhodnou kolekcí čtrnácti velmi silných a konstrukčně kreativních písní.
Každá skladba na albu má svou vlastní tvář, jedinečnou vizi a je svým způsobem velmi odlišná. Disponuje nezaměnitelným zvukem a dokáže všechny věci propojit v hodnotný posluchačský dojmem. Jeden z nejpůsobivějších aspektů je to, jak je Satrianiho hudba poslouchatelná. Mnoho kytarových virtuózů má fenomenální technické dovednosti, ale jejich sebestředné pražcové onanie vyznívají unavujícím dojmem. Ne však Satrianiho díla. Jeho muzikální estetika a plnohodnotné vyjadřovací schopnosti působí blahodárně a zanechávají v posluchačovi jasnou a nesmazatelnou stopu. A přesně tak nesmazatelnou a výraznou stopu zanechává i letošní kytaristova nahrávka. Joeova odvaha, plně kreativní přístup a nasazení si zaslouží plný počet bodů.
|
