Ani po padesátce Jeffa Scotta Sota neopouští entuziasmus a chuť točit nové desky. Činí tak při každé příležitosti, která se mu naskytne a když zrovna nepracuje na nové hudbě domovského superprojektu Sons Of Apollo, dělá na vlastní tvorbě. Jak to vypadá, dal naštěstí kapelu nesoucí jeho příjmení k ledu a nové skladby dělá výhradně pro sólová alba, která vždy byla větší zárukou kvality než podivné tři desky Soto. I když kvalita je trochu diskutabilní. Léta se mluví o tom, že Soto má hlas, který si žádají velké rockové hity, ale takové napsat nedokáže. Když nemá berličky v podobě zkušených a ostřílených autorů, je to leckdy docela zlé. To odhalila alba „Inside The Vertigo“, „Divak“ nebo „Origami“, která byla jen průměrná dílka, na nichž člověk musel skoro lupou hledat opravdu dobrý nápad. Co na tom, že za zpěvákem je silná minulost po boku Yngwieho Malmsteena, Axela Rudiho Pella nebo v kapelách Eyes, Talisman a jednu chvíli i Journey. Teď už na trh chodí pouze s vlastní kůží. A to je věc v jeho případě docela ošemetná…
Sólová alba, ač kvalitnější než pokusy pod hlavičkou Soto, vždy trpěla jistou toporností a uniformností. Byla skvěle zazpívána i výborně zahrána, ale chyběly jim hity. Ty si Soto sliboval od nedávno navázané spolupráce s italským AOR/hardrockovým guru Alessandrem Del Vecchiem, ovšem poněkud se zmýlil. Del Vecchio je považován za novodobého hitmakera, kterým však úplně není. Jeho skladby nesou podobné nápady, až má člověk pocit, že je mu docela jedno, pro koho píše a s kým hraje, protože výsledek bývá většinou totožný, jeho rukopis se má od starých fachmanů typu Desmonda Childa hodně co učit. A takovou práci nabízí Jeff i na novém albu „Complicated“. Je předvídatelné až běda a topí se v nejrůznějších klišé. Největší devizou tak zůstává zpěv hlavního protagonisty. Stále dost podmanivý a specifický.
Snaha napsat stylový hit je z „Complicated“ cítit. Ovšem stejně tak je cítit fakt, že neotřelé skladby se sestava v čele se Sotem a Del Vecchiem znovu nemůže dopídit. Nepomůže ani rozmáchlá klipovka „Last To Know“, několik týdnů rotující éterem, protože nenabízí v podstatě nic jiného než to, co člověk mnohokrát v minulosti slyšel. Příjemně odsýpá, Sotův hlas má tah na branku, ale nikterak objevná klišovitá hudba z ní dělá věc, na níž se brzy zapomene. A takových je na albu celá řada. Deska prolétne okolo uší a mnoho z ní nezůstane. Postupem času se začnou objevovat místa, která začínají lézt pod kůži, ale vše jde velice pomalu, s vědomím, že Soto má na kontě řadu alb, která tvořil ze stejného těsta a to i bez Del Vecchia. Spolupráce s ním je pokus o větší hitovost materiálu, který se poněkud míjí účinkem.
Silná místa se najít dají, ale je třeba skutečně a důkladně hledat. Nejprve se ukáže slušná síla svižné „New Horizon“, která uhání vpřed nejideálnějším tempem a mohla by zaručovat koncertní tutovku. Velmi dobře působí i houpavější a stadionovější „Don`t Look Back“, mající v sobě kousek stylového mistrovství z osmdesátých let. V podobných intencích se pohybuje i polobalada „Thank You“, představující typ skladby, do které Sotův hlas zapadá naprosto dokonale a kde je zpěvák léta nejsilnější. Osvěžujícím dojmem působí orientální úvod „Love Is The Revolution“, v níž ale posléze začne škodit zbytečně tvrdá kytara, prokazující skladbě spíše službu medvědí. Jinde zamrzí nepříliš funkční refrény, které kompozicím ubírají sílu, což se přesně ukazuje v závěrečné „Obsession“, nebo ve slabé a unylé baladě „Until I See You Again“.
Na „Complicated“ předkládá Soto spíše lepší polohu své kariéry, písničkovější a hardrockovější. Sluší mu mnohem více než zbytečně tvrdá metalová alba (pod hlavičkou Soto), ale ani zde není stoprocentní. Jeho hlas by utáhl desku plnou opravdových hitů, ovšem tu mu nikdo nesložil. Pokaždé se doufá a pokaždé je výsledek prakticky stejný. A spolupráce s Del Vecchiem lepší zítřky zatím nezaručuje.
|
