Němečtí veteráni gothic metalové scény Crematory přichází po dvou letech s novou, v pořadí již se šestnáctou deskou. Kapela prošla již několikátou personální proměnou. Odešel basák Jason Matthias a především kytarista a zpěvák Connie Andreszka, který zastával čisté vokály, stejně jako v nedávné minulosti jeho předchůdci Tosse Basler nebo Matthias Hechler. Odpověď na otázku, kým bude Connie nahrazen, je překvapivá – nikým. Crematory zeštíhlili sestavu, přišel sice nový basák Patrick Schmidt, ale zpěvák žádný. O všechen zpěv se postaral Felix Stass. Dřív nezpíval pouze growlem, ale že by dokázal svůj hlas vyšponovat tak vysoko jako předchůdci?
S titulní skladbou nahrávky „Inglorious Darkness“ jako byste se ocitli v polovině devadesátých let, kdy Crematory zažívali růst popularity. Song má střední tempo a příjemně houpavý riff, sloky jsou atmosférické a prim hrají gotické klávesy. Felix odhaluje svůj čistý zpěv a jde mu to dobře, nicméně nečekejte žádné veliké výšky, jako když zpíval Connie, Tosse nebo Matthias. Skladba je hitová a příjemně vás naladí na další pokračování alba. Pro Crematory tradiční elektro klávesy nastartují svižnou a hitovou „Break Down The Walls“. Felix využívá ve slokách čistý zpěv a v refrénu growl, nicméně jeho civilní čistý projev je poněkud usazený. Je znát, že není až takový pěvec. Nicméně fanoušek kapely bude se songem spokojen. Dobrá hitovka, která dobrou náladu nepokazí. První německy zpívaná věc (a ne poslední) „Trümmerwelten“ vrací Crematory opět hluboko do devadesátek, až někam k eponymní desce, díky stejné melodice, atmosféře a Felixovu frázování. Němčina kapele sluší.
Dvojice „Rest In Piece“ a „The Sound Of My Life“ přináší modernější tvář Crematory, avšak stále takovou, která nepřekvapí. Hudba příjemně ubíhá a patrně si začnete broukat velice pěkné melodie.
Prostředek desky patří předělávce největšího hitu kapely „Tears Of Time“ do němčiny. Je „Tränen Der Zeit“. úlitba německým fanouškům nebo pocta sama sobě? Skladba má lepší zvukový kabát, ale kromě řeči se nezměnila a zní…zbytečně. Dokonce i atmosféru nahrávky poněkud ruší. Po řezavé „Until We Meet Again“ přijde možná největší hit desky „Zur Hölle“. Skladba má solidní groove, ačkoliv působí odlehčeně a je z ní cítit, že je jasně orientovaná na parádní refrén. Další skladby se vezou na vlně klasické tváře Crematory s tím, že je znát, že kapela vsadila na to, že fanoušci přivítají návrat k výrazu z devadesátek.
Felix jako jediný zpěvák obstojí, neboť Crematory se orientují na svůj výraz z minulosti, kdy nepoužívali vzletný čistý zpěv. Místy je cítit, že lepší čistý zpěv chybí. Je prima, je takový, jaký býval kdysi, ale kdo měl rád tvorbu po roce 2000, může být lehce zklamán. „Inglorious Darkness“ je jiná než předchozí alba. Crematory jsou méně bombastičtí, chce se říci „obyčejnější“, více směřují do klasického gothic metalu. Posunuli se, ale jde pouze o návrat do vzdálené minulosti a totální sázku na to, že lidem bude stačit, když budou hrát přesně jako kdysi (tím nejsou myšleny úplné začátky kapely).
„Inglorious Darkness“ nabídne hned několik hitů, ať už jsou to první dva songy nebo fantastická „Zur Hölle“, oproti tomu příjemnou auru desky naruší zbytečný cover „Tränen Der Zeit“. Druhá polovina není tak povedená jako první a působí až příliš obyčejně. Přesto platí, že „Inglorious Darkness“ je nadprůměrná deska, která fanoušky Crematory může potěšit a kapela stále dělá to, co umí. Jen na minulých albech se to povedlo o něco lépe.
|
