Poslouchat Shameless je jako výlet do osmdesátých let, kdy světlu vládl glam metal a točila se velká hitová alba. Shameless na tohle vše navazují a dokonce ve svých řadách soustředí hrdiny té doby, ať už na pozici stálých členů nebo hostujících hvězd. Nad vším bedlivě dohlíží hlavní mozek projektu, skladatel a basista Alexx Michael. V jeho hlavě vznikli Shameless už v době zaslíbené stylu jako poklona jeho největšímu vzoru Kiss, a od konce devadesátých let pravidelně vydávají řadová alba. Novou porci hudby nabízí pod názvem „So Good, You Should...“. Více o tom Alexx Michael, kerý se ozval ze sousedního Německa...
Jsi velkým fanouškem Kiss. Co říkáš na prohlášení, že kapela může fungovat i poté, co Paul Stanley a Gene Simmons půjdou do důchodu?
Tím si nejsem jistý, ale Kiss udělali takové singly, jako doposud žádná jiná kapela. Takže hádám, že si to mohou dovolit. Myslím, že dokud bude žít odkaz kapely, lidé pravděpodobně budou mít šanci zažít Kiss na vlastní kůži, třeba i za dvacet nebo třicet let.
Dovedl by sis představit, že bys jako basista v kapele zastoupil Genea Simmonse?
Pravděpodobně ne. Hlavně proto, že jsem nikdy nebyl velkým fanouškem tributních věcí. Nechci strávit svůj život předstíráním, že jsem někdo jiný. Raději budu sám sebou. Potkal jsem pár lidí, kteří byli velkými fanoušky Kiss, a někteří z nich takříkajíc přišli o rozum. Zdálo se, že si skutečně v jednu chvíli mysleli, že jsou Gene Simmons, Paul Stanley nebo kdokoliv, kdo byl jejich vzorem. A to se mi zdá trochu nezdravé. Je to jako když na herci poznáte, že celý svůj život hraje roli, ale vlastně neví, jak být sám sebou. Přesně takhle na mě působí někteří členové tribute kapel, kteří vyměnili svou osobnost za úspěch. Na druhou stranu musím uznat, že je složité udržet image tribute kapely, protože to zabere spoustu příprav. Musíš si udělat vlastní kostýmy, masky a všechny možné náležitosti a do toho vložit nemalou snahu. Já ale raději soustředím svou snahu do vlastní hudby.
Je nové album „So Good, You Should“ výsledkem práce během covidové pandemie?
Vlastně to nebylo tak náročné. Bubeníci, se kterými jsme nahrávali, Adam a Todd, měli studio k dispozici, takže jsem jim nahrál "quicktrack", poslal ho a bicí byly obratem hotové. Dále šla nahrávka za zpěváky. Frankie má své vlastní studio a Charlotte vždy nahrávala vokály na Novém Zélandu u známého, který se specializuje na náš druh hudby. Troufám si i říct, že v tom je bezkonkurenčně nejlepší. Jediná věc, kterou jsme nedělali jako při posledním nahrávání, bylo cestování, například do L.A., kvuli jedné konkrétní záležitosti, která byla potřeba, zatímco teď, k vlastnímu překvapení, jsem schopen nahrát vše doma. V takových podmínkách to je snažší.
Překvapilo mě, že na albu nezpívá Steve Summers. Proč se nezúčastnil?
Steve měl poslední dobou pár problémů. Zemřel mu otec i bratr, do toho měl problémy se zdravím, o kterých se nechci zmiňovat. Je na jeho uvážení, jestli o tom bude chtít promluvit. Samozřejmě jsme stále přátelé a mluvíme spolu prakticky pořád. Ale bohužel to nefungovalo. Když se k nám pak přidala Charlotte, spousta věcí se změnila. Z ničeho nic jsme měli čerstvější nádech hudby, který se lehce vzdaloval od klasického, ale přesto neutrpěl na autenticitě. Charlotte mezi nás zapadla tak perfektně, že i Steve z toho byl unešen. A myslím, že lépe to funguje tak, jak to je teď.
Deska z poloviny obsahuje nový materiál, z poloviny coververze. Proč je takto poskládaná?
Vždycky jsem chtěl nahrát coverovou desku. Když kdysi Warrant vydali coverové album, tak jsem si říkal wow, to bych taky někdy chtěl udělat, ale nějak vždycky přišlo něco důležitějšího. Teď jsem si řekl hele, zkusíme to, a vtipné je, že během toho, co jsem pracoval na coverech, tak jsme při tom dělali i na originálním materiálu. První singl, co jsme udělali, „Shout It Out“, jsem poslal Charlotte, která jej dodělala asi za den Takže jsme si říkali, že tu tam fakt musíme dát. A pak tam byla titulní „So Good, You Should...“ od Steeviho Jaimze z Tigertailz. A ještě máme asi sedm věci, které už jsou napůl nahrané a necháme si je na další studiové album. Teď nedává smysl, abychom něco vydávali, ale třeba příští rok.
Podle jakého klíče jsi coververze vybíral a které z nich ti je nejbližší?
Řekl bych, že všechny. Když děláme cover, nikdy nekopírujeme originál. Vždy si říkám, "jak bych to nahrál já?". Nejlepším příkladem pro mě je skladba „Stay Tonight“ od Green Day. Pamatuji si, když jsem ji slyšel poprvé. Slyšel jsem ji trochu jinak a právě to jsem se snažil vyjádřit ve své verzi. Stejné to je s "I Think We`re Alone Now". Většina lidí zná verzi od Tiffany z pozdních osmdesátých let, to mi neznělo ani jako rocková věc. Takže jsem si řekl pojďme to trochu osolit. Měli jsme tehdy Stevieho Rachellea a Charlotte, a ti si tak trochu rozdělili práci. Stevie udělal hlavní část a Charlotte všechny úžasné přídavky. Prakticky všechny skladby vystihují, co jsou Shameless. Není v tom slyšet originál. Člověk si spíše řekne, že to je kopie nějaké skladby.
Z repertoáru Bryana Adamse, Abby nebo Green Day jste nevybrali největší hity, ale spíše méně známé skladby. Proč?
Protože teď tohle dělá spousta jiných kapel. Udělají cover a vyberou nejznámější věci, aby nahnali lidi. Ale já jsem chtěl udělat písničky, které chci slyšet. Je mi jedno, jestli to byly nejvíce hrané hity, anebo o tom nikdo nikdy neslyšel. Jako třeba „Love Is Blind“. Tu spousta lidí v životě neslyšela, nebo třeba „Ain`t Got No Sense“, ta se objevila jen v jednom filmu z osmdesátých let, který měl titulní skladbu od Alice Coopera. A já jsem si říkal, že titulní song je super, ale „Ain`t Got No Sense“ je víc speciální. Zkusili jsme prodloužit kytarové sólo, kam jsme nacpali spoustu kytaristů. Když si vybavíš písničku „We Are Stars“ z roku 1986, tak měla v sobě sólo, kde hráli kytaristi z Iron Maiden, Twisted Sister nebo Yngwie Malmsteen, a jak všichni zněli dohromady se mi líbilo. Tomu jsem se chtěl přiblížit.
Na desce zpívají Stevie Rachelle, Frankie Muriel a Charlotte Tybalt. Podle čeho vybíráš jakou skladbu dostane určitý zpěvák?
To je pocitové. Když poslouchám nápady, tak mi hned naskočí, kdo by to měl zpívat. Třeba „So good, You Should...“ byla pouze pro Frankieho. Ale vždycky to přijde nějak přirozeně.
Titulní skladbu napsal Steevi Jaimz, bývalý zpěvák Tigertailz, ale zpívá ji Frankie Muriel. Proč ne Steevi?
Nikdy jsme neplánovali, že to bude zpívat Steevi, i když jsme ji spolu napsali. Jsme kámoši hodně dlouho a nic proti Steevimu, on je skvělý, ale už jsme měli hrozně moc zpěváků. Nikdy jsme se Steevim o jeho zpěvu v této věci nemluvili.
Loni jsi vydal kompilační desku „Live Your Dream“. Proč jsi titulní skladbu dal i na „So Good, You Should“?
Na „So Good, You Should“ je to spíš bonus, Nebylo to vydané na CD, tak jsem lidem chtěl dát možnost poslechnout si to na cédéčku. Odezva je úžasná, vůbec jsme to nečekali. A i na Spotify a rádiích ji můžeš často slyšet.
Zajímavou položkou je skladba „Love Is Blind“, utajená věc Genea Simmonse. Čím tě tato skladba uchvátila? A byl Gene spokojený s tím, že sis ji vybral?
Když jsem tu skladbu slyšel poprvé, to bylo někdy v devadesátých letech, tak jsem si říkal, že je naprosto skvělá. Existovalo jen demo a je škoda, že nikdy nebyla na deskách Kiss. Geneovi jsem řekl, že až budeme dělat naše album, tak bychom na to chtěli udělat cover. On neměl možnost ji nahrát, protože byla odmítnutá jako věc ve stylu The Beatles. Říkal mi, ať jdu do toho, že je z toho nadšený. Bylo pro mě důležité to nahrát s nádechem Kiss. Udělali jsme podobné kytarové riffy, ale taky housle nebo klavír jako z „Destroyer“. Navíc jsem té věci chtěl dát nádech sedmdesátých let, což se povedlo.
Na pozici hostů se tradičně objevuje Tracii Guns, tentokrát jej doplnil i Bruce Kulick. Proč se Bruce po letech znovu připojil?
To byla pouze otázka času. Brucovi jsem poslal „Eastbound And Down“ a jemu to přišlo skvělé, protože je to původně country písnička. Pak jsme udělali i „Ain`t Got No Sense“ a rozjelo se to. Na tyhle typy skladeb se jeho kytarový styl hodil mnohem víc, než na spoustu předchozích nahrávek, kde jsme spíš dělali typické glamové věci. To není Bruceův styl.
Shameless mají kořeny v roce 1989. O co tehdy šlo? Byli jste regulérní kapela nebo se jednalo jen o tvůj soukromý projekt?
Byla to plnohodnotná kapela, která si vedla celkem dobře, i když jen na lokální úrovni. Měli jsme vyprodané koncerty, protože jsme byli v okolí jediní, kdo hrál tenhle druh hudby. Když otěhotněla zpěvákova přítelkyně, museli se odstěhovat do jiného města, takže nás opustil. Pro tuhle hudbu bylo těžké najít náhradu, Německo rozhodně nebyla glam metalová velmoc.
V roce 1999 jste vydali skvělou desku „Backstreet Anthems“. Bylo to album pro tebe splněním snu?
Jasně! Já vždycky chtěl se Shameless dělat víc, než jsme dělali v osmdesátých letech. Konečně jsme dostali šanci vydat všechny skladby, ačkoliv jsem si ani nemyslel, že to bude trvat tak dlouho. Původně se počítalo s tím, že s touhle nahrávkou uděláme experiment a víc nic. Ale lidi z toho byli nadšení, my dostali nabídku od nahrávací společnosti, která po nás chtěla další desku. Tím se to rozjelo. A teď, dvacet dva let poté, máme spoustu vydaných desek a děláme řadu koncertů.
Přelom tisíciletí rock n`rollu moc nepřál. Jaký úspěch jste s „Backstreet Anthems“ a „Queen 4 A Day“ měli?
Měli jsme skvělou odezvu na obě desky. Je skvělé, když mi mladší kapely řekli, že i díky nám dělají tenhle typ hudby. „Queen 4 A Day“ je hodně populární po celém světě.
Která z desek Shameless je pro kariéru kapely nejdůležitější a kterou ty osobně máš nejvíce rád?
"Queen 4 A Day“, která nám otevřela spoustu dveří, je asi nejdůležitější. Ale moje nejoblíbenější? Na to asi nemám odpověď, každé album má svůj význam. Každá nahrávka má něco do sebe, „Beautiful Disaster“ obsahuje spoustu osobních věcí, „Dial S For Sex“ byla legračnější záležitost, „The Filthy 7“ byla spíš spontánní, a teď, když jsme udělali covery, tak je skvělé hrát věci, které mne hodně ovlivnily.
Celou kariéru Shameless po tvém boku stojí kytarista BC. Jak jste se poznali a co vás svedlo dohromady?
Já ho potkal v klubu v Mnichově někdy v roce 1988. Tenkrát hrál v kapele, která se jmenovala Provoque. Oni i Shameless měli zpěváky magory, kteří měli víc ega než talentu a byli totálně vypatlaní. Mleli o blbostech, které vůbec nedávaly smysl a když došlo na zpěv, byla to bída. Já jsem s nimi chvíli hrál, někdy v letech 1994 a 1995, ale pak jejich zpěvák zase někam zmizel. Potom jsme s BC dali zpět dohromady Shameless.
Jste typickou glam metalovou kapelou. Myslíš, že tento styl dnes poslouchají mladí posluchači nebo spíše lidé ve věku kolem čtyřiceti let?
Všechno se mění a i když chodí mladí lidé, není to rozhodně jako v osmdesátých letech. Dostávám zprávy, že se naše hudba lidem líbí, ale celkově styl není v oblibě jako tenkrát. Dneska máš mobil, počítač, ale dřív byla hudba hlavní činnost. To, co jsi dělal, čím jsi žil a ne jako kulisa v pozadí. Tohle hodně změnil internet. Dřív jsi dělal hudbu, četl knížky, měl rád komiksy a televize byla většinou pro staré. Dneska máš všechno v mobilu.
|
