Skladba „Trust“ ovoce přinesla (i když se o dostižení Metallicy samozřejmě mluvit nedalo) a získala nominaci na Grammy. Mustaine zapomněl na své chvilkové spory s producentem Dannem Huffem a rozhodl se produkční stránku další desky opět svěřit jemu. Předtím však bylo nutné vyřešit bubenickou otázku, jelikož kapela už hrála s Jimmym DeGrassem, ač Nickovi Menzovi výpověď nikdo neoznámil. DeGrasso měl původně být jen záskok na turné, ale bezproblémová spolupráce s ním Mustainea (za přispění Davida Ellefsona) utvrdila v tom, že DeGrasso je pro Megadeth budoucností, na rozdíl od stále více nevypočitatelného Menzy. „Takže takhle, Nicku, řekl jsem mu,“ vysvětloval Mustaine, „s Jimmym nám to funguje dobře a my u téhle sestavy chceme teď nějaký čas zůstat, jasný?“. Je zřejmé, že trnem v oku ryšavému frontmanovi byla i Menzova internetová stránka „NiXXX-pix“, která se zaměřovala na různé formy porna, což byl jeden z důvodů vyhazovu. Něco takového od DeGrassa hrozit nemohlo, ač se v jeho angažmá ukázalo, že Megadeth bral spíše jako každodenní pracovní náplň, než aby se stal duší kapely.
Doba však kapele nepřála. Megadeth dokázali umně kormidlovat mezi trendy v první polovině devadesátých let, dokázali se prosadit v záplavě grungeových kapel, přestože byli bytostně spojováni s osmdesátými lety, ale na konci devadesátých let jako kdyby ztráceli půdu do nohama. Scéna se hodně změnila. Na jedné straně se prosazovaly popové věci, všemožné boybandy a taneční záležitosti, na straně druhé bylo dopřávání sluchu i extrémně tvrdým spolkům typu Slipknot. Ani jedno z toho nebyla parketa Megadeth. Svůj vliv už ztráceli i před pár lety mluvčí metalové scény, ať už to byla Pantera nebo Sepultura, k nimž Mustaineova parta měla vždy docela blízko. Na Megadeth se začínalo pohlížet jako na dinosaury, a ač si to Mustaine ještě nechtěl připustit, doba hledání nových fanoušků končila a bylo třeba starat se zejména o ty staré. V roce 1999 to ještě netušil a proto je deska, příznačně pojmenovaná „Risk“, vyvrcholením vývoje devadesátých let. Deska však zašla až do míst, kde ji chápalo ještě méně posluchačů, než tomu bylo u „Cryptic Writings“.
„Risk“ je všechno jiné, jen ne špatná nahrávka. Kvalitativně se svému předchůdci vyrovná a v lecčems jej předčí. Jen věci došly dál, než leckdo unesl. Jestliže na „Cryptic Writings“ byla kapele vyčítána přílišná uhlazenost materiálu a s tím spojená mírná rozkolísanost mezi starší a novodobou tvář, nic podobného se „Risk“ vyčítat nedá. Album je pevně sevřené, funguje jako celek, i když je při jeho poslechu nutné zapomenout, že Megadeth byli kdysi rvavá a agresivní thrashmetalová kapela. Vrcholu tvrdosti dosahuje úvodní věc „Insomnia“, ovšem ve zcela jiném duchu, než v thrashmetalovém. Kapela využívá všemožných samplů, dusavého industriálního základu a zkreslených kytar, výsledkem je velice silná kompozice s nebývale temnou atmosférou. Co se týče kvality, konkurují ji jen dvě skladby, stadionová hymna „Crush`Em“, psaná zejména pro burcování při hokejových utkáních, a bezstarostná hardrockovka „Breadline“, která Megadeth přiblížila výrazu hardrockových part osmdesátých let, kterými vždy Mustaine opovrhoval.
Další vrcholová čísla alba nesou pojmenování „Prince Of Darkness“, „The Doctor is Calling“ a „I`ll Be There“. První dvě odkazují nejvíce z celé desky na typickou tvář Megadeth (první temnějším zněním, druhá podivně neuchopitelnou atmosférou) a „I`ll Be There“ jede v podobném lehce rockovém rytmu jako „Breadline“. I když po „I`ll Be There“ by se mohlo zdát, že albu spadne řetěz, jedinou slabou věc představuje „Seven“, v níž je znát, že kapela (jak přiznal basista David Ellefson) neměla v době vstupu do studia dostatek materiálu. Dnes už zapomenuté věci, velmi slušně rozjetá „Wonderlust“ nebo alternativním rockem načichlá „Ecstasy“, stejně jako dramaticky znějící konec „Time: The Beginning“ a „Time: The End“ na desce své místo mají, a i když nepředstavují vrchol diskografie, ani vydařeného alba, svůj účel na „Risk“ splní.
Jenže Megadeth narazili. Fanoušci se tímto krokem cítili být zrazeni. Když vedle sebe položíte debut „Killing is My Business…And Business Is Good“ a „Risk“, těžko lze uvěřit (kromě Mustaineova typického vokálu) že obě alba nahrála stejná kapela. I Mustaine se o albu vyjadřuje dnes s velkou skepsí. „Fanoušci album „Risk“ po právu odmítli a kritici nás sepsuli. I když na něm bylo pár věcí, které vyšly dobře, a texty, k nimž se nestydím přihlásit, v podstatě to byl propadák. Umělecký i komerční přehmat,“ řekl kapelník, ovšem zcela souhlasit se s ním nedá, protože „Risk“, ač z megadethovské diskografie vyčnívá nejvíce, umělecká katastrofa není. Jenže prodejní výsledek byl tristní a začaly padat hlavy a závažná rozhodnutí. Kapela se rozešla s managementem, ukončila spolupráci s Dannem Huffem i s firmou Capitol Records, které nemohla uniknout padající čísla a Mustaineova parta už pro ně nepředstavovala lukrativního partnera.
Co bylo důležitější, epizoda „Risk“ znamenala konec spolupráce s Martym Friedmanem. Zázračným kytaristou, jenž dokázal na „Rust In Peace“ rozpoutat uragán sól a na daších deskách přispěl sóly k vycizelované práci. „Nastal čas vrátit se k našim metalovým kořenům,“ vyhlásil Mustaine, ale to byl krok, k němuž Friedmanova přítomnost nezapadala. „Začal prosazovat pomalejší, melodičtější věci s popovou orientací. Začal se i vymezovat vůči naší image, což bylo výrazem jeho změny přístupu k metalu. Ostříhal se a začal se jinak oblékat. Místo toho, aby odešel, spíš se pokoušel přinutit kapelu k tomu, aby se přizpůsobila jeho pohledu na věc,“ popsal problém s Friedmanem Mustaine. Muselo dojít k rozkolu a bylo jasné, že Friedmanovo setrvání v Megadeth není možné. To ukázala i další léta a Friedmanovo budoucí směřování. Na hudbu nezanevřel, přestěhoval se do Japonska a věnuje se spíše progresivnímu či avantgardnímu rocku a japonské popové hudbě.
|
