Přestože deska „Dávno“ nepředstavuje vrcholnou formu Olympicu, spíše se po dědkovsku otáčí do minulosti, kdy sentimentální nálada byla až proti srsti (Petr Janda nebyl ještě tak starý, aby musel vyprodukovat podobně znějící album), byla pro nový start kapely velmi důležitá. Poté, co alba z osmdesátých let reflektovala dobu svého vzniku, na níž panovala celospolečenská averze, a „revoluční“ „O, jé“ v podstatě vyšuměla do ztracena, byla „Dávno“ deskou, která kápla do noty zejména starým příznivcům. Byli to oni, kteří v roce 1996 dovedli Olympic na první místo obnovené soutěže Český slavík, která si znovu začínala získávat jisté renomé. To kapele vrátilo sebevědomí, ještě sympatičtější pro ni byl fakt, že koncerty začínaly znovu přitahovat pozornost návštěvníků a po mizérii ze začátku devadesátých let čekali Olympic plné sály.
Přišla ale smutná zpráva, že Miki Volek, jeden z původních zpěváků Olympicu, byl nalezen mrtvý ve svém bytě. „Umřel král rokenrolu,“ komentoval Janda jeho smrt, přestože už dlouhá léta před skonem byl Volek jen karikatura sebe sama a divoký životní styl plný alkoholu a drog si na něm vybral krutou daň. I tak se koncerty Olympicu nesly ve vzpomínkové atmosféře na někdejšího spoluhráče. Bylo však třeba přemýšlet o budoucnosti, protože obnovený zájem o kapelu vlil Jandovi do žil čerstvou krev, takže chtěl začít natáčet nové desky v pravidelných intervalech. Práce na další se rozběhly na konci roku 1996, kdy Olympic zakončil koncertní sezónu již tradiční Lucernou. „Kapele se moc nechtělo a ani já jsem nebyl přesvědčený o tom, že materiál je nějak výjimečný, ale dohodli jsme se, že to natočíme v novém studiu Propast A s Petrem Ackermannem. Nahrávání se ale táhlo. Jak jsme měli neomezené možnosti, tak jsme nikam nespěchali a v klidu si to užívali,“ řekl k přelomu let 1996 a 1997 Petr Janda.
Olympic už žil mimo jakýchkoliv trendů a neměl potřebu reagovat na to, co se děje na scéně. Jestliže v osmdesátých letech sedl na vlnu heavy metalu a hard rocku, které vpustil do své tvorby, v letech devadesátých se Janda místo pohledu vpřed obracel spíše k tomu, co s Olympicem dokázal v minulých letech. Ve světě zuřila grungemánie, v hitparádách vítězily alternativní a neopunkové kapely, ale to Olympic nezajímalo. Ukotvil se pevně ve své písničkovosti, čímž navazoval na své prvotní období (i když s pozměněnou formou) a bylo cítit, že alba tvoří pro dávno odrostlé posluchače, místo toho, aby hledal nové. Byla to cesta pohodlnější, umělecky ne tak vzrušující, ale pro Jandu v podstatě přirozená. V té době kapelník vstoupil na sólovou dráhu, vyprodukoval skvělý singl „Nějak se vytrácíš má lásko“ jako reakci na probíhající manželskou krizi, která vyústila v pozdější rozvod. Jandovo psychické rozpoložení ale novou desku Olympicu nepoznamenalo. Naopak, zní energičtěji a tvrději než „Dávno“, přestože ji řada příznivců považuje za méně zdařilé pokračování předchůdce.
„Bude se jmenovat „Brejle“, úplně to ze mě vylítlo. Je to věc, bez který se rockový muzikant neobejde,“ vysvětlil velice prozaicky název desky Janda. Co se týče hudebního obsahu alba, Olympic se částečně vracejí k tvrdosti, kterou do sebe absorbovali před rozpadem na začátku devadesátých let, ale o pokračování „Když ti svítí zelená“ se mluvit nedá. Už jen proto, že nejvýraznější položka desky „Giordano Bruno“ se nese v baladickém duchu, skvělou poetiku jí dodal textem Daniel Landa. Skladba je přesně typem věcí, které Jandovi vždy seděli a v nichž si byl v jakémkoliv období kariéry jistý v kramflecích. „Giordano Bruno“ ční nad zbytkem nahrávky, která se pohybuje v jakémsi standardu. Nedosahuje žádných závratných výšin, ani nestahuje kapelu do klišovitého balastu, ale vykazuje jistou formu nevýraznosti. Přestože si kapela s albem podle svých slov vyhrála do detailu, výsledek natolik přesvědčivý není. Jako kdyby se vkrádala kompoziční rutina.
Na albu lze ocenit energický přístup, který poháněl „7 statečných“, „Šílenej zvon“, „Zakopaný money“ nebo „Ty to víš“, Olympicu to skutečně hraje „jako za mlada“ a odkazuje spíše na desky „Kanagom“ a „Bigbít“, ovšem bez (stále ještě) mladického nadšení. Povedla se rovněž bluesová balada „Je sám“, v níž prim hraje Jandova kytara, přičemž na jeho hlase si posluchač všimne jistých známek stárnutí. Na „Brejlích“ se je daří maskovat, ovšem jsou tam. Poznamenávají mírnou únavou i skladby „Zvíře“, Kalný ráno“ nebo „Ženský to jsou andělé“, které lze jen těžko řadit ke stěžejním skladbám desky nebo tvorby Olympicu. Nápaditěji zní vcelku zbytečná exhibice Milana Brouma „Sprcha č. 2“, která desku uzavírá a její jediný smysl je v tom, že ukázala, že instrumentálně je Olympic minimálně v České republice skutečně na výši.
„Brejle“ není zásadní deska kapely. Patří do sorty příjemně poslouchajících se alb, které nezůstanou delší dobu v paměti a nelze je stavět na roveň klasických děl. Byla pro Olympic důležitá, protože kapelu definitivně etablovala na scéně. Skupina byla brána jako tuzemská hudební jednička, přestože v prodejnosti ji válcovaly mladší Lucie a těžce nastupující Kabát. Kapela začala platit za stálého hosta v estrádních pořadech na komerčních televizních stanicích, ovšem k dobru jí lze připsat, že tomuto trendu nikdy nepodlehla a zachovala si čest.
|
