Je to neuvěřitelné, ale Slipknot se po poměrně zásadní obměně v kádru vybičovali ke skvělé desce „We Are Not Your Kind“ a ustálili svou pozici jedné z nejúspěšnějších metalových kapel současnosti. Přesto, anebo možná právě proto, přichází s velice svébytným novým albem, které bude pravděpodobně rozdělovat laickou i odbornou veřejnost.
Pro kontext je ještě vhodné dodat, že nová deska „The End, So Far“ je poslední pod vydavatelstvím Roadrunner Records, se kterými měli Slipknot smlouvu od svého začátku v roce 1998. Téměř čtvrt století trvající spolupráce vynesla sedm plnohodnotných alb, vysoké prodeje, vlastní festival a obrovskou popularitu napříč metalovým publikem. Jak moc byla partnerská spolupráce přínosná pro obě strany a jak vlastně probíhala, si můžeme domýšlet. Pravdou je, že smlouva uplynula vydáním této desky, což se možná (možná ne) odrazilo i na výsledku jednotlivých písní.
„The End, So Far“ není jednoduchá na poslech. Je to deska plná protikladů, experimentů a zároveň tolik povědomá pro skalní fanoušky. Nové album se záměrně vzpírá mainstreamovému pojetí a rafinovaně předkládá posluchači jednu výzvu za druhou. Spousty nadužívané vycpávkové hudby (intra a outra), záměrné antiklimatické postupy (otvírák alba, konec ve „Warranty“) nebo nezvyklé hraní se subžánry (bluesově orientovaná „Acidic“) navozují pocit, že Slipknot si na novince dělají, co chtějí a zároveň tak trochu dávají naschvál sbohem korporátnímu vydavatelství. Jako by byl ve vzduchu cítit opatrný prostředníček s pocitem, že i kdyby bylo hodinu slyšet pouze klaunovo mlácení do sudu, fanoušci to stejně vezmou a budou rádi za nový materiál.
Pokud se ovšem nepracuje s výše uvedenou hypotézou, „The End, So Far“ se najednou rozpadá do jedné chaotické prezentace nového materiálu, který chce být na jednu stranu hrozně osvěžující a umělecky hodnotný, a na druhou stranu mít stále pevně zapuštěné kořeny ve svých poznávacích znameních (hutné riffy, frenetické bicí, scratching, mezihry s virblem…). Výsledný dojem působí spíše jako druhá strana plnohodnotného (předchozího) alba anebo demo alba nadcházejícího, kde se ještě neoddělilo zrno od plev.
Stačí však pozorně a soustředně poslouchat a novinka chytne druhý dech. Je až schizofrenní strávit s albem třeba deset-patnáct poslechů. Najednou vše začíná do sebe zapadat a dávat smysl. Úvodní, rozvleklá „Adderall“ navozuje atmosféru alba a trochu rozpačitě uvádí posluchače do desky, aby následné tři singly dotyčného uklidnily, že se nic nemění a jsou tu staří dobří Slipknot. Mimochodem, „Yen“ jako skladba od prvního poslechu ohromně vyrostla a lze ji zařadit mezi nejlepší „polo-balady“ v historii kapely. Album roste každým poslechem a zejména melodické linky a refrény se povedly na jedničku – „Heirloom“, „Medicine for the Dead“ nebo krásně naléhavé sloky v „De Sade“ dokazují, že Corey Taylor podmanivě temně-sentimenální a melancholickou atmosféru ještě umocňuje přes svůj emotivní vokální projev. Velké plus také za konečně adekvátně vytaženou basu.
„The End, So Far“ toho ale nabízí mnohem víc a paradoxně tradiční riffáž a přímočařejší věci dělají celému albu trochu medvědí službu. „Hivemind“, „Warranty“ nebo „H377“ jsou nadpůrměrné skladby, ale do celkové nálady vnáší spíše prvek generické automatičnosti. Fanoušek tak neustále přepíná mezi dvěma módy, přičemž chybí tolik ikonické hymny typu „Before I Forget“, „Psychosocial“ nebo „Unsainted“. Předchozí „We Are Not Your Kind“ má oproti novince jednu podstatnou výhodu: je soudržnější jako celek a nabízí jak kreativní svobodu tvůrčího procesu, tak i silné singly, které výborně fungují naživo.
Hodnotit tuto desku je velice ošemetná věc. Záleží na momentální náladě a rozpoložení posluchače. Někdy se „The End, So Far“ můžete prokousávat složitěji a lusknutím prstu byste smazali minimálně patnáct minut z celkové stopáže alba…a jindy si zase budete libovat v rafinované atmosféře plné melancholických pasáží, netradičních antimainstreamových písní a uznale pokyvovat hlavou nad nekompromisní autorskou vizí celé devítky. Slipknot končí u Roadrunner se vztyčenou hlavou a s deskou plnou nápadů. To, jak moc vám budou po chuti, je na každém z vás.
|
