Tuzemská rocková jednička Kabát vydala po sedmi letech nové studiové album s názvem „El Presidento“. Tím bych mohl recenzi rovnou zakončit. Překvapením totiž je, že dlouhá časová prodleva na albu není téměř znát. Kapela (stejně jako na minulé desce) vsadila všechny trumfy na jednu kartu, na které září nápis „sázka na jistotu“. Již desku „Do pekla/Do nebe“ z roku 2015 jsem označil za neoficiální „best of“, neboť její obsah byl poměrně příjemnou směsicí nápadů prakticky ze všech alb kapely. Letos hodnocení stěžoval fakt, že jsem u mnoha skladeb měl pocit, že už jsem je od kapely již někdy slyšel. Každým dalším poslechem se však dojem z „El Presidento“ začal rapidně zlepšovat.
Pokud budete na novém albu hledat podobnosti s předchozí tvorbou kapely, tak si poslech příliš neužijete. Podobnost se staršími skladbami je chvílemi až neuvěřitelná („Opilej klavír“ vs. „Valkýra“; „Zatoulanej Japonec“ vs. „Kůže líná od Kolína“ apod.). Pokud se však od toho odprostíte a začnete album poslouchat bez jakéhokoli srovnávání a očekávání, tak vám dojde, že kapele se to letos zase povedlo.
Úvodní, kopáková titulka „El Presidento“ nepatří mezi nejvýraznější skladby nové desky, ale zároveň potvrzuje, že kapela má pořád chuť hrát svižně a energicky. „Rumcajs miloval Manku“ vyšla jako první singl, ke kterému byl natočen i videoklip. Přestože jsem si při prvním poslechu říkal, že jsem po letech čekal více, tak na albu se skladba perfektně ujímá a album vás stále drží v pozornosti. Hutnou „Kazačok“ řadím mezi největší favority alba. Doporučuji dát volume silně doprava, potemnělé sloky a chytlavý refrén dělají ze skladby tvrdý a nekompromisní hit, který bude mít na koncertech úspěch.
První zvolnění přichází se skladbou „Opilej klavír“, kterou lze nazvat „Valkýra, Část 2“. Tím je řečeno vše. U této skladby si již lze všimnout faktu, že skladby končí až nečekaně rychle. Chybí gradace a vyvrcholení, protože prakticky v každé položce po kytarovém sólu nastoupí refrén a píseň končí bez jakéhokoli momentu překvapení. „Zatoulanej Japonec“ se skvělým refrénem a příjemnou dechovkou vsuvkou vrací desce rychlost a poslouchá se jedna radost. „Testostetron“ je tradiční „Špalkovka“. Humor kapele nikdy nechyběl a i letos se pánům povedlo nahrát nenucenou a vtipnou vsuvku, která zaručeně zabere na ty, kteří milují „Irský hody“, „Láďa“ nebo „Pakliže“.
Skladba „Za ztracený námořníky“ ve valivém tempu má sice příjemnou atmosféru, ale výrazněji nezujme. „Tři soby“ působí jako nucená výplň, bez které by se album klidně obešlo. S potemnělou skladbou „Troll“ se naštěstí kvalita vrací o stupeň výše. Jedinou pomalou skladbu s názvem „Sladký tóny“ však opět nelze hodnotit jinak, než jako naprostý průměr, kapela má na svém kontě mnohem výživnější ploužáky.
Veselá pohodovka „Zátky“ vrací šmrnc a je škoda, že Pepa Vojtek (snad jen v nadsázce) doufá, že ji nikdy nebudou hrát živě, protože se nemůže naučit text. „Nesmrtelná teta“ nečekaně začíná podivným disco rytmem, ale vše se během několika vteřin rychlostí blesku vrátí do klasického bigbítu, který je ověnčen tradičně skvělým Špalkovým textem. Závěrečná hitovka "Oni" v pozvolném tempu kapelu vrací do vážnější nálady a úspěšně završuje dvanáctou studiovou desku.
Kabáti vsadili na jistotu a naservírovali zcela tradiční desku, která čerpá z celé jejich kariéry. Skalní fanoušci prvních dvou studiovek budou opět spíše zklamaní, ti, kteří si pobrukují skladby z posledních dvou dekád, budou s albem nadmíru spokojeni. „El Presidento“ se strašně dobře poslouchá a o to jde především.
|
