Přestože nad vyhazovem basisty Davida Ellefsona z Megadeth stále visí velký otazník v podobě řady nezodpovězených okolností, je znát, že touto smutnou kapitolou ani jedna strana asi už moc netrpí. Jak Ellefson, tak Dave Mustaine zjevně pohřbili staré přátelství (které stejně už nebylo tak žhavé, jako v dobách největší slávy Megadeth), ale co se hudby týče, možná jim rozchod prospěl. Mustaine s kapelou vydal album „The Sick, The Dying... And The Dead!“, které je nejlepším dílem za dlouhá léta a Ellefson se pustil do řady projektů, které by mu jeho šéf v rámci Megadeth pravděpodobně nikdy netoleroval. Ponechme stranou nechutnosti, které celý rozchod provázely (pravda vždy leží na půli cesty…) a věnujme se tomu, co Ellefson dělá dnes. Jednou z jeho činností je nový projekt se zpěvákem Jeffem Scottem Sotem (Sons Of Apollo, Trans Siberian Orchestra, ex-Yngwie Malmsteen, Axel Rudi Pell, Eyes, Talisman a řada dalších…), s nímž vydal debutovou desku „Vacation In The Underworld“.
Loni to basista zkusil v rámci podniku The Lucid, v němž se spojil s rozličnou škálou muzikantů, s Vinniem Dombroskim z post-grungeových Sponge, kytaristou Drewem Fortierem z glammetalových Bang Tango a bubeníkem Mikem Hellerem, oporou Fear Factory. Tím Ellfeson ukázal obrovský záběr, který v muzice má. Letos v tom pokračuje ještě ve větším stylu. Nejenže se svými někdejšími kumpány z Megadeth, kytaristy Chrisem Polandem a Jeffem Youngem, vytvořil spolek King Of Thrash, který má připomínat bývalé působiště, se členy formací Entombed A.D. a Decapitated postavil i deathmetalovou trojici Dieth. V současné době je nejdůležitější jeho kooperace se Sotem, protože ta je letos první, s níž Ellefson vytvořil debutové album. Pod něho se podepsal ještě bývalý kytarista britsko-italských Power Quest Andrea Martonegelli a bubeník Paolo Caridi, spolupracovník bývalého zpěváka Queensrÿche Geofa Tatea. Na první pohled to vypadá na nesourodou sestavu, ale dohromady jim to spolu docela klaplo.
Základ party leží kupodivu u Trans Siberian Orchestra, na jejichž koncertní zastávku ve Phoenixu zašel Ellfeson už v roce 2019, aby navštívil bývalého spoluhráče z Megadeth Ala Pitrelliho. Padl si při tom do oka se Sotem a spolu napsali „Writting On The Wall“, která není nejvýraznější věcí na albu, ale představovala odrazový můstek pro budoucí spolupráci. Ta více než Ellefsonovu thrashmetalovou minulost reflektuje Sotovu hudební kariéru, protože nepopiratelným tahounem desky je tento zpěvák. Soto nikdy neoplýval skladatelskou nonšalantností, nikdy netvořil skutečné klenoty a spoléhal víceméně na svůj výjimečný hlas, ovšem ve spojení se střízlivěji uvažujícím Ellefsonem se jejich práce dostala do mezí, kde ji lze považovat za dobrou, až velmi dobrou. Pochopitelně se v ní občas ozve thrashmetalový uragán, víceméně se však pohybuje v ranku klasického heavy metalu či US power metalu. Není to nic překvapivého, ale v podání těchto muzikantů jde o dobře poslouchatelný materiál, který má i ambice vydržet o něco déle než jednu sezónu.
Nejdůležitější je tlak, který jde ze skladeb, nad kterými se rozpíná pevný Sotův hlas, který desku táhne více směrem k hard rocku, muzikantská složka je pevně ukotvena v kovovém brnění a dává albu potřebnou temnou stránku. Nejde jen o protežovanou titulní věc, v níž bicí kanonádu obstaral současný člen thrashmetalových Flotsam And Jetsam Ken Mary nebo o lahůdkovou „The Day Before Tomorrow“ s hostující zpěvačkou Jade Etro z powermetalových Frozen Crown. Přesvědčivě zní kapela i v rockovějších „Like A Bullet“ a „Lone Star“, divoké „S.T.N.“ nebo pestré „Live To Die Another Die“, které lze považovat za nejlepší kompozice na albu. Dojde i na ozvěny Megadeth, zejména v minutové instrumentální Ellefsonově sólové exhibici „Hercules“ a následující „Rise To Win“, ovšem ani to není zcela jasná tvář kooperace, i v ní se prolínají odlišné vlivy, které jsou dané tím, že Ellefson a Soto nejsou muzikanti ze stejného těsta. Spojuje je nadhled a nalezená schopnost napsat spolu několik skutečně dobrých skladeb, přestože se na jiných místech (zejména „Sharpen The Sword“, „The Reason“ a „The Revolution“) nevyhnou jisté kompoziční křeči a nevýraznému balastu.
Je znát, že desku vytvořili muzikanti, kteří to nejdůležitější dávno řekli a teď žijí ze svých zkušeností a nadhledu. Navrch v této kooperaci má Soto, protože je z desky slyšitelnější a dává jí tvář, ovšem bez autorského dohledu Ellefsona by to nebylo moc platné. Víme, jak mizerný materiál je schopný Soto pustit do světa. Zde se to neděje, i když vrcholů své letité tvorby se ani jeden nedotýká.
|
