Jestliže britskou kapelu Ten nemůžeme nazvat klasiky hard rocku, tak inventářem stylu už bezpochyby ano, protože tuhle partu sice minula doba největší slávy stylu, ale už fungují více než čtvrt století a za tu dobu vydali šestnáct desek, což je číslo docela úctyhodné. Jejich alba sice nikdy neměla to štěstí, že by se stala vrcholovými díly stylu a zpěvák Gary Hughes nikdy nebyl výjimečným vokalistou (spíše dělníkem hardrockového frontmanství), ale v jejich diskografii dá objevit pár kousků, které by mohly patřit do žánrové pokladnice. Ten nejsou žádnými novátory, občas (zejména v minulé desetiletce) šlápli vedle a vydali rutinní, nezáživná, a tudíž průměrná alba, ale když má kapela svou hodinku, pořád jí to hraje. Nemusíme mluvit jen o velice slušných instrumentálních výkonech, ale i obstojném skladatelském talentu. Ten čerpá z tradic Deep Purple, Rainbow, Whitesnake, Uriah Heep či zdobnějších chvilek Queen, ale Ten (znovu je nutné zdůraznit, že pokud jim všechno sedne tak, jak má…) dodávají hudbě vlastní noblesu a jistou dávku vznešenosti. Pro někoho to může být pompa či zbytečný patos, pro jiného synonymum melodického hard rocku.
Mezi povedenými deskami je nutné zmínit ty z úvodu kariéry, ať už se jedná o „The Name Of The Rose“ či „Spellbound“, na nichž Gary Hughes přesně definoval svůj typický rukopis, ale také minulé album „Here Be Monsters“, které Ten po létech mizérie dokázalo vrátit do dob někdejší slávy. Sice stranou jakéhokoliv mediálního humbuku, neboť nová alba zajímají skutečně jen staré příznivce a vycházejí v relativní tichosti, ale ti, kteří kapelu sledují, museli být s poslední deskou spokojeni. Nelichotivá situace se pro Ten zlepšila už s albem „Gothica“, které ukázalo, že marnost předchozích počinů mohla být jen dočasným stavem, ale byla to „Here Be Monsters“, která vzestupnou tendenci kvality posledních nahrávek potvrdila. Jako kdyby se Ten vrátili zpět proti toku času na konec devadesátých let, kdy melodický hard rock neměl na růžích vůbec ustláno, ale mezi nu-metalovou, alternativní a elektronickou konkurencí člověk vzal zavděk i touto kapelou, která připomínala doby kytarového hodokvasu.
Pozitivní zjištění je, že novinka „Something Wicked This Way Comes“ na „Here Be Monsters“ navazuje. Stylově, protože všechny desky Ten jsou ze stejného nebo minimálně podobného těsta, ale navazuje na ni i kvalitativně, alespoň z větší části. Novinka se zdá být trochu obyčejnější než až nečekaně variabilní a zářivá „Here Be Monsters“, ale to neznamená, že by neobsahovala dobré skladby. Takové, ke kterým se posluchač vrací i po několikerém poslechu, protože mají tak silné melodie, že je nedokážete vyhnat z uší. Přednáší je pochopitelně Gary Hughes, průměrný vokalista z průměrných (alespoň v posledních patnácti letech), ale Hughes je dokázal také napsat a za to mu patří uznání. Stačí si vzít jen úvod, čili spojení energické „Look For The Rose“ a houpavější „Brave New Lie“ a je jasné, že právě zde se kapela dotýká stropu svých možností.
K oběma úvodním skladbám, přidejte ještě věci z druhého šiku, které zastupuju výtečná singlovka „The Tidal Wave“, skvěle spojující romantický klavír se svižným, cválavým tempem, hymnické „The Fire And The Rain“ a „When Darkness Comes“ a dramatická „The Greatest Show On Earth“, a máte jako na dlani více než polovinu desky, která splňuje nepřísnější kritéria a zároveň představuje žánrovou lahůdku. Proto se dá přimhouřit oko nad slabšími kusy v podobě titulní „Something Wicked Comes The Way“, která v sobě nemá dostatek nápadů na sedmiminutovou stopáž, unylou baladu „New Found Hope“, i nad „The Only Way Out“ s poněkud infantilní melodií. Jako jedinou nepodařenou skladbu lze jmenovat „Parabellum“, v níž kapela chce zabrousit do progresivního teritoria, což je místo, kde není jako doma a podobné ambice jí nesluší. Ale vždy posvícení být nemůže.
Forma, s kterou se kapela prezentovala na minulé desce, byla udržena i nyní. V souvislosti s oběma alby se dá mluvit o tom, že kapela se nachází na svém druhém vrcholu, přestože ten nebude tak zásadní jako z počátku kariéry, při kterém se kapela mohla opírat i o účast výtečných muzikantů - kytaristy Vinnyho Burnse (Dare) a klávesisty Dona Aireyho (Deep Purple). To je ale dávná minulost a Ten dnes žijí pokojným životem, který naplňuje znovuobjevená skladatelská zručnost a schopnost napsat dobrou, ač žánrově ohraničenou skladbu.
|
