Memoriam už dávno překonali fázi superskupiny. Čekalo se, že to zabalí po prvním nebo druhém albu (jak mají superskupiny ve zvyku), ale stala se z nich plnohodnotná kapela a respektovaná veličina deathmetalové scény. Pomohl jim fakt, že je tvoří ostřílení mazáci z Bolt Thrower, Benediction, Napalm Death nebo Killing Joke, ale to samo o sobě by nezaručovalo jejich vysoký kredit. Za Memoriam hovoří práce. Ať už je to neúnavné koncertování nebo skutečnost, že za sedm let existence kapela dokázala udělat pět alb. Pracovitost je jedna věc a kvalita druhá, ale v případě Memoriam jdou tyto aspekty ruku v ruce, i přes diskutabilní druhé album „The Silent Vigil“, které v úsvitu kariéry nabídlo dosud nejslabší materiál. Memoriam se z něho poučili, od třetí desky „Requiem For Mankind“ jsou opět při chuti a přestože (nebo spíše právě proto) si dávají mezi alby dvouleté rozestupy, dá se o nich mluvit jako o zasloužilé deathmetalové jistotě.
Zlomovým okamžikem byla minulá deska „To The End“. Jestliže první tři alba ukazovala Memoriam jako ostřílené mazáky, kteří víceméně navazují na práci kapel, z nichž vzešli (zejména potěšily silně rezonující ozvěny legendárních Bolt Thrower), od čtvrtého alba žijí Memoriam vlastním životem jako svébytný a čilý zástupce smrtícího kovu. Na tomto albu se vyprofiloval rozpoznatelný styl kapely, Memoriam více sjeli do nižších, doommetalových pater, což jim přidalo na větší působivosti a mrazivosti. Na tento milník navazují na aktuální desce „Rise To Power“, která je jasným pokračovatelem (místy až moc důrazným) předchozí desky. Jenže chtějte po kapele, která se vydrápala na vrchol, aby z něj rychle sjela dolů... Memoriam neusínají na vavřínech, ale především si na novince užívají toho, co dokázali. A znovu přesvědčují, že jsou jednou z nejlepších formací, které současná deathmetalová scéna nabízí.
S „Rise To Power“ je patrný jasný trend, v němž Memoriam tvorbu začínají ohýbat směrem k doom metalu, bez toho, aby se vzdali deathmetalových kořenů. Náhodný není zatěžkaný vpád do alba v podobě monstrózní kompozice „Never Forget, Never Again (6 Million Dead)“, v níž se klasický válečnický death metal ve stylu Bolt Thrower snoubí se zatěžkanými doomovými tempy. V tu chvíli ještě deathmetalová složka vyhrává, stejně jako v následující „Total War“, který využívá šokujících prvků zejména v brutálním řevu Karla Willetse, s nástupcem „I Am The Enemy“ začínají dominovat zmučená tempa, převládat stísněná nálada jako hořekování nad všemi válečnými bitvami, a je jedno, zda se jedná o staré středověké vřavy, obě světové války minulého století nebo aktuální konflikty na Ukrajině, Jemenu, Sýrii a dalších místech světa. Podstata je všude stejná a Memoriam ji dokáží vzácně odhalit prostřednictvím tesknějších a ponuřejších skladeb, až bytostně se dotýkajících lidského utrpení.
Je v tom i kousek krásy, Memoriam si umí pohrávat s emocemi, čímž svůj původní old school death metal povyšují na jiný level metalového umění. Integrací doom metalových prvků dokázali hudbu natolik zpestřit, že se o typickém death metalu ani nejde bavit. Probleskne sice v drtivějších věcech „The Conflict Is Within“, „Annihilation Dawn“ a „All Is Lost“, v nichž kapela zařadí vyšší rychlostní stupeň, ale i zde je záhrobní či hnilobná atmosféra vyměněna za pachuť války a její zmar. Tento aspekt se ke slovu dostává v závěru alba, kam kapela umístila dvě titánské kompozice, zcela si lebedící v doommetalovém oparu. Silné vlivy britských klasiků My Dying Bride přehlušují v titulní „Rise To Power“ (slyšíte na jejím začátku odraz kultovní „The Cry Of Mankind“?) původní znění Memoriam (či Bolt Thrower, Benediction a dalších, chcete-li) a ukazují kapele cestu do budoucna. Ještě dál jde finálová „The Pain“, uvozená temnými tóny akustické kytary, které jako sekera kata Mydláře přetínají neurvalé, bahenní riffy. I Willetsův zpěv pozbývá část své murmurové plesniviny a nasazuje trochu čistší výraz, který k jeho lamentování sedí mnohem více. Skladba mohutní, roste jako z hlubin temné bažiny směrem k nebesům a rozpíná se do smutné krásy. Vrchol celého alba? Pravděpodobně. Cesta, kudy by se Memoriam měli ubírat? Zcela jistě.
Ač novinka není tak silná v kramflecích jako minulá „To The End“, která působila sevřenějším, kompaktnějším dojmem, plní „Rise To Power“ spíše funkci pionýrské desky. Navazuje na minulou nahrávku, která vykazovala úklony směrem k doom metalu, tyto prvky rozvíjí a dává jim větší křídla. Deathmetalový rank je velice úzký a pracovat v něm přes třicet let vyžaduje velkou dávku rutiny. Memoriam ji chtějí ze sebe setřást, protože lpění na čistě oldschoolových deathmetalových šablonách jim už příliš svazovalo ruce.
|
